2013

Nezbytným předpokladem naplnění uvedeného cíle je jejich naprostá nezávislost a svoboda projevu. Přes oficiální deklarace byla v českých moderních dějinách dlouhá období, kdy nebylo možné tento princip uplatnit. Za devadesát let své historie prožily Český rozhlas a televize více než polovinu let pod tlakem politické reprezentace a cenzury. Přesto se i v těchto letech k rozhlasu a televizi upínaly miliony posluchačů a diváků a apolitická domácí produkce byla na vysoké úrovni. V dobách vzedmutí národního odporu v letech 1968 a 1989 pak sehrála média nezastupitelnou úlohu, když se postavila proti vládnoucímu režimu. Nemluvě pak o zahraničním vysílání – ať za druhé světové války, tak především po čtyřicet let komunistického režimu. 

Po listopadu 1989 navázala Česká republika v oblasti televizního a rozhlasového vysílání na tradici demokratické Evropy a přihlásila se k deklaraci, podle níž „Veřejnoprávní vysílání, rozhlasové a televizní, podporuje hodnoty, na kterých stojí politické, právní a společenské struktury demokratických společností, a konkrétně respekt k lidským právům, kultuře a politické pluralitě.“ (Pražské rezolucez prosince 1994). Přes veškerá prohlášení a záruky je však třeba stále mít na paměti, že veřejnoprávní média slouží veřejnosti. V tomto směru mají výsadní postavení, ale též nesmírnou zodpovědnost, neboť stále platí, že co se řekne v rozhlase či televizi „je pravda“.