Domů | Předchozí projekty | 2011 | Publikace | Ukázky z knihy

Ukázky z knihy

MUDr. Jiří Besser
ministr kultury ČR

S trochou nostalgie jsem sledoval zavádění eura v podstatné části Evropy. Zdá se mi, že je náš svět bez německé marky či francouzského franku chudší. A nejde o to, že by ty dnešní bankovky měly nějakou výrazně odlišnou hodnotu ve smyslu finančním než ty dřívější. Je mi však jasné, že vývoj se nedá zastavit. Časem se budeme třeba loučit nejen s českou korunou, ale i s penězi jako takovými. Za kulturní památku je asi prohlašovat nebudeme, i když by si to z určitého úhlu pohledu asi zasloužily.

Pevně věřím, že si publikace Česká měna najde stejně nadšené čtenáře, jakým jsem se okamžitě stal i já.

Ing. Miroslav Singer, Ph.D.
guvernér České národní banky

Po změně politického systému v roce 1989 bylo výhradní právo vydávat bankovky a mince svěřeno zákonem centrální bance, nejdříve Státní bance československé a po rozdělení československé federace České národní bance. Protože nezávislost centrální banky obecně garantuje zákon, je odpovědnost České národní banky za jakákoliv rozhodnutí týkající se bankovek, mincí a jejich oběhu o to jednoznačnější. Opět, tak jako v meziválečném období, byly naplněny podmínky zajišťující, že kvalitě a estetickému vzhledu bankovek je věnována dostatečná pozornost.

Jan Sokol: Peníze

Ekonomové se rádi tváří, jako kdyby peníze byly to nejjistější na světě, jistota sama. O penězích ale kupodivu neříkáme, že jsou, ale že platí – tak jako „platí“ zákon nebo dané slovo. Fungují jen a jen díky tomu, že je všichni uznáváme, že jim v této funkci důvěřujeme a spoléháme se na to, že až budeme něco potřebovat, za ty barevné papírky to vždycky dostaneme. Když se tato anonymní důvěra ve společnost a stát oslabí, když mají lidé pocit, že je lepší mít doma zásoby než peníze, vzniká inflace a peníze přestávají platit. A to je pro moderní společnost holé neštěstí. V ní se totiž nikdo nedokáže uživit sám, nýbrž každý z nás žije v tisících anonymních závislostí na práci druhých lidí – i když většinu z nich nikdy neviděl. Tohle umožňují právě peníze jako zhmotněná důvěra mezi lidmi. A protože je to jen důvěra, dá se také podvést a zklamat.

Jaroslav Šebek: Zamyšlení nad oslavami státního svátku Dne české státnosti 28. září, svátku sv. Václava

Každá historická nebo duchovní tradice spojená s velkou postavou našich dějin vypovídá nejen o ní, ale především o nás samých, o tom, kam jsme kráčeli a chceme kráčet a jakými obsahy tyto tradice naplňujeme. O to více takové tvrzení platí pro nejdéle kontinuálně udržovanou tradici našich dějin, spjatou s osobou přemyslovského knížete a současně zemského a národního patrona sv. Václava ... Při pokusu promítnout si odkaz této tradice pro dnešního člověka nám třeba může vyvstat obraz odpovědného vladaře, který neusiloval jen o krátkodechý zisk „svého domu“, ale o dobro a užitek země, jež mu byla ke správě svěřena. Jsem přesvědčen, že její odkaz může být rozvíjen v rámci snah o etickou kultivaci našeho veřejného prostoru, zlepšení pokleslé politické kultury a hledání hodnot, převyšující jen úzce konzumní, ekonomický a materialistický pohled na svět. Veřejné činitele by tak mohla inspirovat k tomu, aby ve větší míře upřeli pozornost na širší obecný zájem a prospěch občanů i našeho státu, snažili se o stmelení společnosti a posílení pocitu národní sounáležitosti, zlepšení klimatu mezilidských vztahů a vzájemné solidarity. 

Pavlína Rychterová: Přemysl Otakar I.

Dědičná koruna Přemysla Otakara I. může zůstat symbolem české suverenity. Kromě toho se ale může a musí stát i silným a pozitivním symbolem vědomého a aktivního vstupu české společnosti do Evropy a jejího dění. Přijetím dědičné královské koruny z rukou římských císařů získal totiž Přemysl Otakar I. nejen více suverenity a samostatnosti pro mocenský celek, kterému vládl, nýbrž něco mnohem důležitějšího: Přitakal tím do budoucna i mnohem většímu podílu spoluodpovědnosti za osud Evropy. Jeho dědicové, přemyslovští, lucemburští a habsburští panovníci, plnili tuto úlohu se střídavým úspěchem, jehož hodnocení je na různých místech a v různých dobách odlišné. Žádný z nich se ale nemohl této odpovědnosti zbavit, právě tak jako se jí nemůže zbavit ani současná Česká republika, její společnost a její političtí vůdci. Tuto odpovědnost je třeba dnes a denně vědomě a aktivně realizovat pozitivním a konstruktivním přístupem ke všem problémům, s nimiž se Evropa setkává a které musí řešit. Dětinské kverulantství, hýčkání imaginárních ublížeností, rozmazlené vynucování si pozornosti, či trucovité odmítání všeho nového, s tím vším se v českém veřejném prostoru ve vztahu k Evropě často setkáváme a nic z toho není ušlechtilého příběhu emancipace české státnosti a národa hodno.

Dominik Duka: Anežka Přemyslovna

Anežka Přemyslovna stála na počátku zrození západní křesťanské civilizace. 13. století bylo dobou katedrál a univerzit, bylo také obdobím vzniku měst, což bylo spojeno s otevíráním se propasti mezi bohatými a chudými. Sv. Anežka žila v době, kdy feudální systém musel ustoupit řemeslu a obchodu a kdy se otevíral prostor pro bankovnictví a svět peněz. A právě v této době, což může být a je nepochopitelné, vystoupili jako jedni z hlavních tvůrců kultury mendikantské (žebravé) řády založené sv. Františkem a sv. Klárou. Hlásaly chudobu a nenáročný styl života. … Aktuální se v této době katedrál stala otázka Boha, smyslu života, existence jednotlivce, společnosti a celého universa. Věda a Boží moudrost tehdy hrály a i nyní musí hrát důležitou, ne-li rozhodující roli při vytváření nového světa. Samotná politická moc, bohatství a síla peněz toho nejsou schopny. To jsou základní předpoklady pro vznik a existenci kultury a civilizace. Toho všeho si vzdělaná Anežky Přemyslovna byla vědoma.

Viktor Šlajchrt: Karel IV.

Tvář na stokorunové bankovce je hluboce zamyšlená, vyčteme z ní však i jakousi chmurnou rozhodnost. Císař Svaté říše římské a český král Karel IV. tu je zobrazen na vrcholu sil, může mu být kolem čtyřiceti, za sebou má pohnutý život a před sebou nadmíru náročné cíle. Z královské koruny, hlavního znaku jeho majestátu, vidíme jen dolní lem, zato je zdůrazněna gotická klenba v pozadí, navozující dojem chrámového prostoru. Pod jejími žebry se na bankovce objevují obě strany pražského groše, který za posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků patřil k nejkvalitnějším a nejstabilnějším měnám Evropy. Chrámová klenba symbolizuje Karlovo stavitelské úsilí a náboženské zanícení, mince připomíná, jak obratně a prozíravě přistupoval k hospodářským otázkám. Rub bankovky upozorňuje na intelektuální rozměr Karlovy osobnosti, na význam, který přikládal vzdělání; symbolem tu je pečeť vysokého učení pražského z roku 1348, na níž Karel předává univerzitu, kterou právě založil, do ochrany zemského patrona sv. Václava.

Tomáš Sedláček: Jan Amos Komenský

Papírové peníze jsou prazvláštní věc. Propast mezi skutečnou a symbolickou hodnotou je zde do očí bijící - přitom všichni víme, že peníze již dávno ničím (než důvěrou?) kryté nejsou, že nejde o papírek jako takový, ani o umělecké dílo, které je na něm, ale o jakýsi obecně uznávaný symbol, přesněji proces. A právě proto jsou na bankovkách symboly, jež jsou nám „sekulárně svaté“, které mají dát na vědomí, že se nejedná o papírek jakýkoli, ale papírek důvěry-hodný. Podle bankovek lze snadno poznat, co je pro daný národ svaté. O tom, že mají peníze hodně společného s vírou či důvěrou svědčí i jejich etymologie: kredit (z latinského credo) značí věřím; "kreditka" je tedy doslovně jakási "věrovka". V češtině navíc mluvíme o věřitelích - tedy těch, co věří. Hovoříme o úvěrech, tedy o čemsi, co stojí "u naší víry". Koneckonců i samotná koruna, jakožto název naší měny, je přeci symbol královské moci, jeho symbolická insignie, to, co dělá krále králem. Na amerických dolarech se slova víra, důvěra objevují též: In God We Trust. A hle, jsme u tématu právě J. A. Komenskému tak blízkému, u hodnot(y) a víry.

Erik Tabery: Božena Němcová

Božena Němcová to neměla lehké za života a ani po něm. Vlastně byla utýrána hned dvakrát – poprvé společenskými a rodinnými okolnostmi, podruhé školními osnovami. První křivdu bohužel změnit nemůžeme, ta druhá se odčinit dá a už se na tom i pracuje. Zejména komunistické školství totiž osekalo všechnu výjimečnost této dámy a použilo proti ní její nejznámější knihu, když z literátky udělalo něco na způsob babičky. Pro každého žáka tak byla tvorba Němcové nudnou, povinnou četbou, která nestojí za pozornost. Možná tak režim činil ze strachu, že by se stala nesvobodným inspirací ke svobodě.

Jiří Rak: František Palacký

František Palacký se totiž od mládí intenzivně zabýval uvažováním nad osudem malého národa v modernizující se Evropě. Jeho historický duch již tehdy přesně postřehl trendy, které dnes označujeme jako globalizační, on sám mluvil o procesu „světové centralizace“. Roku 1837 na toto téma napsal: „Nastala již zajisté ta doba ve všeobecném dějinstvu, že klesají a mizejí vždy více všecky místní hráze v duchovním životě jednotlivých národův“ a formuje se jednotná kultura celoevropská, možná dokonce celosvětová. Protože ale dějiny nepřejí uniformitě (Palacký užíval termín „podle zákonu polarity“), probouzejí se současně také národní cítění a to i v případě malých, donedávna ještě odepisovaných etnik, která budou nyní s ostatními i velkými národy soutěžit na poli vzdělanosti.

Josef Koutecký: Ema Destinová

Posuzovat umění Emy Destinnové ze starých gramofonových nahrávek je na hony vzdálené skutečnosti. Její dramatický soprán sametového zabarvení byl vzácně vyrovnaný ve všech polohách. Disponovala čistotou tónu, závratnými výškami, udivujícím pianissimem a citem, schopným vyjádřit cokoliv. Do zpěvu i do hry se vkládala celá, vládla i nevšedním hereckým uměním. Každé její představení bylo jiné a všechna byla krásná. Před nástupem na jeviště se pokřižovala a nikdy na ně nevstoupila bez růžence zděděném po mamince. 

Martin Palouš: T. G. Masaryk

S Masarykem je dnes třeba komunikovat i v globálním kontextu, v souvislostech dnešní „světové revoluce“, řečeno jeho terminologií, probíhající v době, kdy Evropa, zdá se, definitivně ztratila své dřívější po staletí udržované hegemonické postavení a kdy se o podíl na světové moci hlásí stále důrazněji noví neevropští pretendenti. Dialog s Masarykem je nevyhnutný nejen proto, abychom porozuměli sami sobě, abychom se konečně vyznali ve svém českém údělu, ve svých vlastních národních tradicích a kultuře, ve svých vlastních, až příliš častých dějinných traumatech a tragédiích. Masaryka potřebujeme, abychom se vyznali v tom, oč aktuálně běží v rámci světového dění.

Novinky

Putování za památnými místy Čech

23. 3. 2023
Již v dubnu se můžete těšit na další díl z edice MŮJ STÁT. Tentokrát jsme se vypravili poznávat památná místa Čech a našimi průvodci jsou ...
[[více]

Oslavy Dne české státnosti na Budči

7. 10. 2022
Svatováclavské slavnosti, které od roku 2005 pořádá obec Zákolany ve spolupráci se Sládečkovým muzeem v Kladně, Základní a Mateřskou školo...
[[více]

Křest Knihy o Budči 28. září 2028 v rotundě sv. Petra a Pavla na Budči

18. 9. 2022
Obecně prospěšná společnost Dny české státnosti se významně podílela na vzniku nové publikace Kniha o Budči. Setkání s autory a slavnostní...
[[více]
více novinek RSS

Partneři

Středočeský kraj Státní fond kultury Universum ČRo Národní muzeum