2. prosince 1848 – nástup Františka Josefa na český trůn

František Karel netrpěl epilepsií, ani jinými vážnými zdravotními komplikacemi tak jako jeho císařský bratr Ferdinand. Byl ovšem neprůbojné a letargické povahy. Letargii nelze přisoudit jeho synovi, Františku Josefovi. Když nastoupil na trůn, bylo mu pouhých osmnáct let. Musel se vyrovnat s nelehkou situací. Evropa byla ve víru revoluce, v každém větším městě se odehrávaly bouře, například Vídeň se nacházela pod revoluční vládou. I proto proběhlo nastolení Františka Josefa v Olomouci, kam habsburská rodina utekla ze strachu z revolučního nebezpečí. Nešlo o korunovaci podle starého ceremoniáře, pouze do uvedení do úřadu.

První kroky vlády Františka Josefa byly vnímány již jeho některými současníky kontroverzně. Musel se obejít bez zkušeného kancléře Klemense Metternicha, který stál u politického kormidla habsburské monarchie kancléře téměř čtyřicet let. Metternich, který z kancléřského postu odstoupil již počátkem roku 1848, byl symbolem konzervativní politiky. Též proslul strachem z jakýchkoliv změn, hlavně z revoluce. Dále se musel nový panovník vyrovnat právě s revoluční situací. Velmi diskutabilním zůstává jeho vojenský zásah proti maďarským revolučním silám u Villágoše v srpnu 1849, kvůli kterému se neváhal spojit s ruským carem Mikulášem. U Villágoše vyvrcholila série bitev s uherskými povstalci, jež měla ještě spornou dohru v podobě rozsudků nad vzbouřenými Uhry. Tím de facto navázal na starý metternichovský systém Svaté aliance, spojující tradiční konzervativní evropské monarchie – Rakousko, Rusko a Prusko. Nejspíše v souvislosti s krvavým potlačením maďarského povstání se stal František Josef v roce 1853 cílem atentátníka Jánose Libényiho.

Císař přežil, jako výraz díků byla jeho bratrem iniciována svatba tzv. Votivkirche na místě bývalých vojenských hradeb ve Vídni. Staré vídeňské hradby nechal František Josef zbourat, a rakouské hlavní město se začalo rozrůstat. Prostor bývalých hradeb, tak zvaný Ring tvořil s novou budovou univerzity, radnicí, parlamentem, dvěma divadly, výkladní skříň habsburské monarchie druhé poloviny devatenáctého století.

Mladý císař společně s ministrem vnitra Alexandrem Bachem formoval systém tak zvaného bachovského absolutismu. V podstatě se snažili na jedné straně o politickou centralizaci, ale straně druhé o liberální hospodářskou politiku, například došlo k odstranění množství vnitřních cel. Došlo ke zrušení cechovních komor, což povzbudilo rozvoj průmyslu. Hospodářské změny iniciovaly také změnu celkové finanční politiky státu, vznikla například rakouská banka Credit-Anstalt.

Během let 1849 a 1861 byly uvedeny v platnost dvě oktrojované ústavy. Více než co jiného ovlivnilo v českých zemích obraz prvních let vlády Františka Josefa. Doba padesátých let devatenáctého století byla symbolem pro dobu nesvobody, jíž prolomila až únorová ústava z roku 1861, jež měla přeměnit Rakousko v konstituční monarchii.

Politika Františka Josefa vůči českým zemím je tradičně vnímána jako vláda „nikdy nekorunovaného českého krále.“ Byť císař korunovaci sliboval, za osmdesát šest let jeho vlády k ní nedošlo. Na vině mohla být mimo jiné politika pasivní rezistence českých politiků. Když ji v prvních letech své vlády přislíbil poprvé, patrně nikdo nevěděl, že i v listopadu roku 1916 by ji mohl přislíbit ten samý císař. Ovšem nikdo nemohl ani tušit, jak se za tu dobu změní nejen jeho monarchie, ale i celý svět.

Anna Košatková