Přinášíme rozhovor s autorkou inscenace Korespondence V+W

Inscenace Korespondence V+W zpracovává několikasvazkový soubor dopisů, které mapují několik desetiletí osobního života V+W, ale zrcadlí se v nich i turbulentní moderní české dějiny. Co bylo počátečním impulzem ke vzniku inscenace?

Počátečním podnětem byla má fascinace dopisy, které odhalují tyto zažité ikony českého divadla ze zcela jiného úhlu, snímají jejich gloriolu a vyjevují je jako dva stárnoucí, dobou, nemocemi a osobními strastmi smýkané lidi. Hlavní důraz jsem kladla na jejich osobní příběhy, které jsou zároveň silnou obžalobou společnosti.

Letošní oslavy Dne české státnosti jsou uvozeny tématem Vzkazy domů. Jak lze charakterizovat „vzkazy“, které posílal Jiří Voskovec domů do Čech?

"Díky Voskovcově optimismu a jeho silné vůli přežít není tato „zpráva domů“ pouze bolestivým křikem. Krok po kroku sledujeme jeho adaptování se americkým podmínkám, opouštění vlastní tvorby ve prospěch té hollywoodské.

Vaše inscenace strhuje velkou poetičností a také silnou dojímavostí, přitom se dokáže vyvarovat přehnané sentimentality. Co bylo zdrojem inspirace režiséru Mikuláškovi pro bílý, krychlový prostor a básnivý svět s vlastní logikou a poetikou?

Rozhodující vliv na scénické podobě měl architekt Svatopluk Sládeček, jehož bílá scénografie pohrávající si s perspektivou odkazuje jak k výtvarné avantgardě, tak k době vyvrácené z logiky, přetočené a pohmožděné režimem. Mikuláškův cit pro atmosféru a poezii pak naplnil tento prostor uhrančivými, nevídanými obrazy.  

Co je na příběhu V+ W typického pro osud rozdělených lidských osudů 20. století a v čem je naopak specifický?

Násilné a dobou vynucené přerušení jak osobního, tak tvůrčího svazku bylo nejen pro tuto dvojici fatální. Již nikdy V + W nevytvořili společné dílo, vyjma, jak Voskovec sám uvádí, této korespondence.

Je něco, co se do inscenace nevešlo, a přesto to považujete za důležité místo korespondence V+W?

Myslím si, že každý dopis nese silnou výpověď i literární hodnotu, proto doporučuji k četbě všechny tři svazky. Co také při četbě dojímá a překvapuje, je jejich osobní reflexe – Voskovec například v roce 1945 napsal: „Mimochodem, je-li opravdu ta sláva taková, jak se zdá, pokládám to docela upřímně a bez fórů za přehnané. Ruku na srdce, lidičky, tolika jsme toho přece neudělali, nebo se pletu? – Ale zase, ať tedy nezaslouženě, faktem zůstává, že z nás udělali nějaké symboly a dlužno s tím počítat.“