30. květen 1635 – Pražský mír

Švédové usilovali o obnovení účinného protihabsburského spolku, v čemž je podporovala i část protestantských knížat na slezském území. Naproti tomu političtí reprezentanti Saska se zpočátku chovali zdrženlivě. Kurfiřt Jan Jiří I. Saský vyjednával na jaře 1635 v Pirně a v Litoměřicích s habsburskou delegací. Cílem jejich jednání bylo příměří mezi Habsburky a říšskými knížaty. V případě uzavření vzájemné smlouvy by měl císař Ferdinand II. Habsburský volné ruce k boji s Francií a Švédskem, přičemž mohl počítat i s částečnou pomocí Saska.

Pro kurfiřta Jana Jiřího však jednání mělo ještě jeden nezanedbatelný výsledek. Po podpisu separátního míru 30. května 1635 v Praze připadla mezi jeho državy i Horní a Dolní Lužice. Obě země náležely více jak tři sta let k državám zemí Koruny české. Od tohoto roku náležela obě území saskému rodu Wettinů. K jejich državám tedy přibylo nejenom nemalé území, ale i bohatá města, prosperující ze své polohy na obchodních stezkách. Jednalo se především o města tzv. Šestiměstí – Žitavu, Zhořelec, Budyšín, Kamenec, Lubáň a Lobavu.

Územní změny, které byly zakotveny v pražském míru, se staly po konci třicetileté války v roce 1648 součástí vestfálského míru. Horní a Dolní Lužice připadly Sasku, aby spolu s ním o dvě století později splynuly do sjednoceného Německa.

Po první světové válce se na versaillské mírové konferenci o jejich připojení k nově vzniklému československému státu snažil tehdejší ministr zahraničních věcí Edvard Beneš, ovšem bez úspěchu. Místo tohoto území na sever od československých hranic obdržel Podkarpatskou Rus, již díky hlasování rusínských emigrantů ve Spojených státech amerických . Proti eventualitě zisku Horní a Dolní Lužice se postavili též hlavní představitelé nové vzniklé československé armády s tím, že takové území by šlo jen těžko ubránit, a navíc by se o tamní německou minoritu zvýšil již tak problematický počet obyvatel německé národnosti v československém státě. Beneš neargumentoval pouze historickými souvislostmi. K jeho dalším argumentům náležela početná slovanská menšina lužických Srbů, která dodnes představuje jednu z tváří tamní kultury. Na historickém území Horní Lužice můžeme dodnes navštívit objekt zvaný korčma, na území Dolní Lužice zase kjarcma. Ve spolkové zemi Sasko je dodnes otevřena aptejka nebo lěkarnja, drogerija a wobchod, kde se prodávají jabłuka, krušwy a slowki.

Anna Košátková