3. července 1866 - Bitva u Hradce Králové

„A tak se stalo, že největší dvě sokyně mezi velmocemi evropskými Prusko a Rakousko stojí zase jednou se zaťatými pěstmi proti sobě. …A přece zdá se, že z toho mraku nebude déšť a že všecky ty válečné výhružky a pověsti, které jako ptáci před bouří v úředních organech berlínských a vídeňských poletují, všecko to na kvap uspořádané mobilisování vojska pruského nejsou nic než plané demonstrace a strašáky na slepo.“

Takto uklidňoval český tisk všudypřítomné napětí v zemi ještě na jaře roku 1866. Toho roku, který do české kotliny přivedl vojska, nemající svým počtem do té doby obdoby a který určil datum druhé největší bitvy 19. století. Dlouhodobé rozpory mezi rakouským císařstvím a dynamicky se rozvíjejícím pruským královstvím, zejména v otázce dominantního postavení v německém prostoru, vyústily ve válku, kterou rakouský císař František Josef I. nazval „válku bratrů s bratry“. Dvě obrovské vojenské mašinerie se proti sobě nemilosrdně rozjely jako dvě těžké parní lokomotivy po jedné koleji. Koncem června vtrhla ve třech proudech ze severu do Čech pruská armáda, zcela naplňující doktrínu svého náčelníka generálního štábu Moltkeho, ve zkratce vyjádřenou rčením: „odděleně pochodovat, společně útočit“. Rakouská vojska se, přestože musela souběžně čelit Italskému útoku na severu Apeninského poloostrova, co do počtu nepříteli téměř vyrovnala a tak muselo českého království toho léta hostit téměř půl milionu „nechtěných návštěvníků“. Vrchní rakouský velitel, polní zbrojmistr Benedek se snažil nepřítele zastavit, ale nekoordinovaně operující sbory pouze vršily jednu porážku za druhou. Alarmující byla skutečnost, že ve všech bojích, včetně jediné vítězné bitvy u Trutnova, zaznamenaly rakouské oddíly pětinásobné ztráty oproti pruským plukům. Patologická neschopnost konkurovat nepříteli rozhodně není vysvětlitelná pouze okřídlenou tezí o pruské pušce, tzv. jehlovce, která se nabíjela zezadu a střílela až čtyřikrát rychleji oproti puškám rakouským. Zděšený Benedek telegrafoval do Vídně a zapřísahal císaře, aby válku ukončil a jednal o míru. Ten se však nechtěl vzdát bez boje, tedy lépe řečeno, bez generální bitvy. A tak se na západ od Hradce Králové na návrší u obce Chlum utkaly obě armády v plné síle v bitvě, která v krvavé lázni korunovala celou pro rakouské zbraně nezdařenou válečnou kampaň. Bitva změnila mnohé: jak mapu Evropy – Rakousko muselo přenechat svoji pozici v Německém spolku Prusku, čímž byla otevřena cesta k německému sjednocení; tak také krajinu, ve které se odehrála – vznikl zde unikátní a v evropském měřítku nejrozsáhlejší soubor funerální plastiky; dále bitva změnila poměry ve vlastním rakouském císařství, které se, ve snaze o reformy pod tíhou sebereflexe, rozpoltilo na dva spojené státní útvary, které dohromady nesly onen známý prapodivný název Rakousko-Uhersko. Bitva však především ukončila krutým způsobem život mnoha tisíců mladých mužů. Ti byly narychlo pohřbíváni v hromadných hrobech, začasté označených pouze čísly jednotek. Padlí tak kromě toho nejcennějšího – svého života, ztratili i své jméno. 

Velká část českého království byla obsazena pruským vojskem a do Prahy se sjeli přední diplomaté obou zúčastněných států rokovat o podobě míru. Ještě mnoho let poté se postižené oblasti vzpamatovávaly a lidé si válku připomínali, pietními shromážděními či veselými písněmi, jakou byla a je ta o kanonýru Jabůrkovi, co pořád stál a ládo-ládo-ládoval…

Autor článku: Vojtěch Kessler