29. srpna 1526 - Bitva u Moháče

Onou „sebemenší vnější příležitostí“ tu autor myslí bitvu u Moháče a ony „obecné věci“, které se „dostaly do dějinného chodu“, byl nástup Habsburků na český trůn. S trochou nadsázky by bylo možné tvrdit, že strategicky bezvýznamné střetnutí, kdesi v pro nás cizí uherské nížině, nedaleko dnešních srbsko-chorvatsko-maďarských hranic, předznamenalo dějiny našeho národa a státnosti na bezmála čtyři století. Mladičký, nedávno dvacetiletý, český a uherský král Ludvík Jagellonský se odhodlal k útoku na armádu osmanského sultána Süleymana I. Samotná bitva netrvala ani dvě hodiny. Jen obtížně bychom hledali podobný příklad krátkého a jednoznačného střetnutí. Nesmyslně naplánovaný útočný plán vrchního velitele uherských sil Pála Tomoriho, jenž se spoléhal více na válečné štěstí a boží přízeň než na chladný vojenský úsudek, znamenal smrt nejen pro většinu křesťanské armády, ale také i krále z rodu Jagellonců. Uherská (částečně také polská a česká) jízda se „po rytířsku“ rozjela na svého tureckého protivníka. Jeho vlastní jízdní sbory začaly spěšně vyklízet první linii a křesťané, vida, že nepřítel se jich zalekl, popohnali své koně ještě k rychlejšímu cvalu. V plné rychlosti se však řítili vstříc obnaženým hlavním tureckých děl a mušket obávaných janičárů, jejichž obsluha se umně skrývala za vlastní jízdou. Smrtící palba kosila křesťanské jezdce stejně jako celou ideu rytířství. Jakoby epocha středověku, které dominovali hrdinní jezdci v plné zbroji, nemilosrdně padla nastupující době novověku -  době palných zbraní. 

Jagellonský král se zachoval statečně a osobně se účastnil jízdního útoku. V bezvýchodné situaci se nechal svými pobočníky přesvědčit, aby se spasil útěkem. Naneštěstí král zamířil přímo do mokřin a těžké brnění stáhlo nebohého vladaře do bezedných hlubin.

Důsledkem katastrofální porážky nebyl jen počátek hegemonie osmanských Turků v uherské nížině, ale také vymření česko-uherské větve Jagellonců. Stabilní dvoustátí, jež dominovalo středoevropskému prostoru, bylo znenadání bezprizorní. Mladý král Ludvík nenapodobil svého otce a nedopřál svým zemím dlouhé období stabilní vlády. Bylo jen otázkou, kdo, případně který z mocných rodů, bude schopen prázdné místo vyplnit. O oba trůny se svedl těžký volební souboj. Více než řečí argumentů se hovořilo formou finančních pobídek volitelům. Nakonec v tomto zápolení, svým charakterem tak odlišném od střetnutí na moháčských pláních, zvítězil Ferdinand Habsburský, toho času „pouhý“ rakouský arcivévoda. Ostatně Ferdinand mohl vznášet nároky i z titulu smlouvy mezi Habsburky a Jagellonci a byl též ženatý se sestrou u Moháče nešťastně padlého Ludvíka Annou Jagellonskou (čeští stavové však trvali na volbě, na rozdíl od moravských). Osobou Ferdinanda I. upevnil habsburský rod definitivně svojí pozici a tento syn Filipa I. Sličného a španělské infantky Johany Šílené se postupem času etabloval i jako římský král a později i císař. Brzy se však ukázalo, že habsburská nátura je na hony vzdálena té jagellonské a že nastává doba vlády pevné ruky. Pevné sevření, které bude trvat téměř čtyři století. Jedno královské pobídnutí koně, jeden nešťastný krok z cesty v bažinách a o celých zemích a národech bylo na tak dlouho rozhodnuto. Dějiny někdy zkrátka nabízejí nečekané zvraty a rozuzlení, které by nevznikly ani v nejdivočejší fantasii dramatiků a literátů.

Vojtěch Kessler