26. září  1212 – Zlatá bula sicilská

Přívlastek sicilská odkazuje k přízvisku Fridricha II. Rod Štaufů měl v této době državy i v jižní Itálii. Vydání dokumentu předcházel spletenec složitých politických problémů na území Říše, kdy mezi sebou soupeřily konkurenční šlechtické rody Štaufů a Welfů. Jejich čelní představitelé, Fridrich II. zvaný Sicilský z rodu Štaufů, i Welf Ota IV. Brunšvický, hledali pro své snahy oporu. Často byli nuceni potvrdit různé ústupky, či vydat privilegia.

Zlatá bula sicilská obsahuje potvrzení několika výsad. Především stvrzování českých knížat říšským panovníkem, zakotvení jejich dědičné královské hodnosti, potvrzení územního rozsahu českého státu, právo českého krále na jmenování biskupů a participace Přemyslovců na říšské politice.

Stvrzování českých knížat říšskými panovníky nebylo novinkou. Přemyslovská knížata dvanáctého století byla říšským panovníkem nově potvrzena, ovšem tento akt nenabýval v očích domácí nobility stoprocentní platnosti, tudíž mnozí ze stárnoucích panovníků, kteří chtěli designovat své nástupce, povětšinou syny, stáli často nejenom o potvrzení z říše, ale i o souhlas domácí nobility a ostatních členů přemyslovského rodu. Nesrovnalosti v nástupnických otázkách byly zapříčiněny tzv. seniorátem, nástupnictvím vždy nejstaršího z rodu. Tento systém měl více nevýhod než výhod. Soupeření o to, kdo je nejstarší, oslabovalo vládnoucí rod, a žádné z knížat se na stolci dlouho neohřálo. Výjimky však potvrzují pravidlo, a tak Soběslav I. setrval na knížecím stolci patnáct, Vladislav II. dvaatřicet let.

Zakotvení dědičné královské hodnosti patří k nejznámějším privilegiím ze Zlaté buly sicilské. Český dědičný královský titul postupně uznaly všechny soupeřící strany říše i papežská kurie. Do roku 1212 si královský titul připsali pouze dva panovníci z přemyslovského rodu – v roce 1085 Vratislav II. a v roce 1158 Vladislav II., ale vždy pouze pro svou osobu.

Územní rozsah českého království nezůstal stranou. Mezi državy českého království patřil i hojně diskutovaný „Mocran et Mocran.“ Zda se jednalo o nějaké území v oblasti Saska či Lužice, nebo o písařské zkomolení jména Morava, zůstane patrně navždy předmětem diskuzí.

Dále český král mohl plně potvrzovat biskupy ve svém království. Tento bod zaručoval dohled panovníka nad domácí církví, ovšem toto téma se stalo problematickým o deset let později, za pontifikátu ambiciózního biskupa Ondřeje, který ve Velkém privilegiu církev v Čechách mnohé z panovníkovy svrchovanosti zpochybnil.

Účast českého krále na říšské politice je ve Zlaté bule sicilské vymezena účastí na sněmech v Norimberku a Bamberku, do Merseburku měl český král zajíždět v případě, pokud bude povolán i polský kníže.

Text slavnostního privilegia potvrdila řada svědků. Ze střední Evropy se naskýtá jedna paralela – tzv. privilegium minus, vydané v roce 1158 Fridrichem Barbarossou pro Babenberky. Obě privilegia de facto potvrzují veškeré dosavadní snahy rodů. Nabízí se tudíž otázka, do jaké míry se na jejich formování podílela přemyslovská, či dříve babenberská strana, a císař, dlužící rodům mnohé za politickou i vojenskou pomoc, potvrdil vše. Zlatá bula sicilská představovala důležitý dokument politiky Karla IV., a platnost dědičného královského titulu byla aktuální až do roku 1918.

Anna Košátková