26. ledna 1907 – Císař František Josef I. schválil zákon o všeobecném volebním právu

„Pokládáme všeobecné právo volební za nejsprávnější a nejkratší cestu ku pozdravení Rakouska a ke konečnému spořádání všech jeho státoprávních, politických a národních zmatků. Povzneste se aspoň na výši stanoviska belgických liberálů a konservativců a dejte massám všeobecné právo! „ (z projevu Gustava Eima, mladočeské politika a novináře, z roku 1894)

Dříve než mohli na našem území proběhnout první volby podle „všeobecného hlasovacího práva“, volilo se do říšské vídeňské rady (obdoba dnešního parlamentu) podle tzv. kurií. Voličstvo, výrazně limitováno daňovým censem (kritériem byla výše odvedených daní za určité období, přičemž se toto číslo neustále snižovalo, až skončilo na 5 zlatých na přímých daních ročeně), bylo rozděleno do 4 skupin (velkostatkářská kurie; kurie měst, městysů a průmyslových center; kurie obchodních a živnostenských komor; kurie venkovských obcí, později byla zavedena i pátá všeobecná kurie), přičemž každé skupině byl předepsán daný počet volených zástupců, bez ohledů na počet voličů.

Tak se mohlo stát, že zatímco ke zvolení jednoho poslance bylo třeba hlasů desítek tisíc voličů z nejnižší kurie, ke zvolení poslance jiného stačilo doslova pár hlasů od velkostatkářů. Navíc do druhé komory říšské rady, do tzv. panské sněmovny (obdoba dnešního senátu) se vůbec nevolilo, ale její členové byli jmenováni panovníkem. Přestože se státní aparát snažil „jít s dobou“ a k volbám připouštět formou novel volebního zákona stále širší a širší voličské spektrum, za západní Evropou jsme značně pokulhávali.

Překvapivě k finálnímu boji za „všeobecné volební právo“ pomohli události v dalekém Petrohradě, kde vydal car Mikuláš II. manifest, reagující na tamní revoluční dění, jehož součástí byl i slib všeobecného volebního práva. Na to zareagovali političtí předáci v Rakousku, zejména ti sociálně-demokratičtí, a zahájili sérii stávek a demonstrací po celé Říši. Nevyhnutelné se stalo skutkem a tak v na počátku roku 1906 předložil ministerský předseda Paul Gautsch říšské radě svůj návrh volební reformy. Jednání se opět táhlo, zejména museli být proti poslanci, kteří by zavedením „všeobecného práva“ přišli o své dosavadní zvýhodněné pozice.

Ovšem nakonec se věc podařila. Návrh reformy schválilo nejdříve 1. prosince 1906 plénum poslanecké sněmovny (194 hlasy ku 63 hlasům) a poté i panská sněmovna (21. prosince 1906). Císař František Josef I. schválil soubor volebních zákonů, které zaváděly všeobecné a rovné hlasovací právo právě v den 26. ledna následujícího roku. Změny byly obsaženy ve 4 zákonech: 1. v zákonu č. 15/1907, který stanovil počet členů poslanecké sněmovny na 516 (z toho v Čechách 130, na Moravě 49 a ve Slezsku 15), přiznával rovné aktivní volební právo všem mužům starším 24 let (pasivní od 30 let); 2. v zákonu č. 16/1907, jímž byl stanoven tzv. numerus clausus v panské sněmovně ((maximální počet 170, minimální 150); 3. v zákonu č. 17/1907, který obsahoval vlastní volební řád (z volební účasti byli vyloučeni vojáci z povolání, nesvéprávné osoby, osoby v chudinské péči a odsouzení za trestní činnost); 4. v zákonu č. 18, kterýs tančil trestní postih za maření svobodného průběhu voleb. Poslední „kuriový“ parlament byl 31. ledna t. r. rozpuštěn. Je však třeba obhájit výše použité uvozovky u sousloví „všeobecné volební právo“, neboť například voličky si na svojí šanci vhodit hlasovací lístek do urny musely počkat až do dob československé republiky.

Za neobvykle vysoké volební účasti (84% zapsaných voličů!) tak proběhly první volby do říšské rady podle nového volebního zákona; o 516 křesel se ucházelo v Rakousku téměř 40 politických stran a bloků. Nepřekvapí, že ve všech zemích a národnostech posílila své pozice sociální demokracie, která do té doby stála logicky na okraji politického spektra.

Vojtěch Kessler