25. únor 1634 – zavraždění Albrechta z Valdštejna

První politické průpravy se Albrechtovy dostalo na Moravě, kde spravoval majetky, jež zdědila jeho žena Lukrécie Nekšovna z Landeka. Ještě před českým stavovským povstáním podpořil Albrecht z Valdštejna vojska císaře Ferdinanda při tažení do severoitalského Furlantska. Za další podporu císaře, například v bitvě u Záblatí proti stavovským vojskům, získal Albrecht z Valdštejna českolipské panství, jemuž se pod Valdštejnovou vládou dostalo nebývalého rozvoje. O několik let později získal i severočeské Frýdlantsko, jež povýšilo na vévodství, a v roce 1627 zakoupil zaháňské vévodství, čímž jeho panství vytvořilo v podstatě stát ve státě.

Valdštejna jeho vojenské a organizační schopnosti postupně vynesly do pozice vrchní velitele Císařské armády. Podařilo se mu několikrát porazit císařské protivníky, ale jeho úspěchy a rostoucí moc vzbudily nelibost a závist. Na nátlak kurfiřtů byl dokonce ze své pozice odvolán, ale po několika katastrofálních porážkách jej císař povolal zpátky.

Valdštejnovy mocenské a politické úspěchy byly vykoupeny jeho špatným zdravotním stavem, který se od konce dvacátých let prudce zhoršoval. Valdštejn trpěl dnou, jež omezovala nejenom jeho pohyb, ale zatěžovala i psychiku. Ke dně se přidala i syfilis. Stárnoucí a nemocný muž stál na přelomu let 1633 a 1634 v čele jedná z císařských armád, které se zdržovaly na pomezí Saska a Bavorska. V té době u císařského dvora rostla vůči mocnému generalisimovi averze a nedůvěru posilovaly i fámy o tom, že Valdštejn jedná se Švédy a Francouzi o změna stran, za což mu údajně jako odměna měl připadnout český královský trůn. Důstojnická klaka u dvora, kterou Valdštejn odstavil od vlivu, nakonec prosadila svou. Císař zbavil Valdštejna opět velení a rozkázal jej zajmout a dopravit do Vídně a v případě, že to nebude možné, jej povolil zabít.

Tento de facto rozsudek smrti dostihl Valdštejna v Chebu, kam 24. února 1634 dorazil Valdštejn se svými pobočníky. Společně se svými pobočníky byl pozván na banket na chebský hrad, kde byli následně zavražděni jeho nejbližší pobočníci. Samotný Valdštejn se ovšem nedostavil a spiklenci pro něj  vyrazili  do Pachelbelova domu, kde přebýval. Generalisima, kterého probral ruch na chodbě anásilný vpád do jeho pokoje,  probodl patyzánou irský žoldnéř Walter Deveroux se slovy„Ty bezcharakterní, věrolomný starý rebelanstký ničemo, ty rebelantská šelmo.“ Jeden z nejmocnějších a nejbohatších mužů své doby padl mrtev k zemi.

Albrechtu z Valdštejna se ve vyprávění českých dějin dostalo obrazu „zrádce národa“ a „zrádce své víry“. Jeho postava však později inspirovala i zahraniční umělce, netřeba například blížeji představovat drama Wallenstein Fridricha Schillera. Schiller propůjčil svému divadelnímu Valdštejnovi postavy velkého tragického hrdiny. V první polovině dvacátého století podobné literární obraty komentující Valdštejnskou tragiku použili historikové Josef Pekař či Zdeněk Kalista. Druhý z nich uzavřel svou knihu o Valdštejnovi takto: „České dějiny neměly mnoho podobných tragických typů. Jejich člověk byl určován především nevelkým životním prostorem malého národa, který jej uváděl spíše v dotek s realitou bezprostředně naň doléhající, než v perspektivy snu rozběhlého do nezměřitelných dálek.“ Uznejme, že tato slova, která Kalista napsal v červnu 1968 byla v jistém ohledu prorocká. 

Anna Košatková