23. října 1526 – volba Ferdinanda I. českým králem

Zatímco obyvatelé mladičkého krále oplakávali, přední čeští šlechtici začali uvažovat, kdo se stane jejich novým panovníkem. Třebaže v ústraní šeptem zazněla i jména některých příslušníků domácí šlechty, bylo většině pozorovatelů jasné, že šanci má jen některý ze zahraničních uchazečů.

Těch se našlo vskutku více než dost – vedle slezských a bavorských knížat i strýc zemřelého krále, polský král Zikmund I., a rakouský arcikníže Ferdinand Habsburský, manžel královy sestry Anny, dále pak syn braniborského kurfiřta Jáchym, saský kurfiřt Jan, kterého historie obdařila nezvyklým přízviskem „Vytrvalý“, a nějakou dobu se uvažovalo i o francouzském králi Františkovi I. Ferdinand Habsburský se mohl ohánět smlouvou o vzájemném nástupnictví mezi Jagellonci a Habsburky z roku 1515, čeští stavové ji však odmítli uznat s odůvodněním, že sňatek Anny Jagellonské proběhl bez jejich souhlasu a všechny při této příležitosti uzavřené smlouvy tak nemají žádný právní podklad. Místo toho se stavové odvolali na své právo svobodné volby panovníka.

To ovšem neznamená, že by už od počátku neměl Ferdinand v řadách šlechty řadu přívrženců, kteří by se přemlouváním i uplácením nesnažili získat dosud nerozhodnuté volitele na svou stranu. Ve Ferdinandův prospěch hovořila skutečnost, že byl bratrem vládnoucího císaře Svaté říše římské a dalo se očekávat, že tváří v tvář tureckému nebezpečí by jistě císař svému bratrovi pomoc neodmítl. Kromě toho přišel Ferdinand jako jediný z kandidátů s realistickými sliby v otázce uhrazení dluhů, které Jagellonci nadělali u řady předních šlechticů – poctivě přiznal, že nemůže zaplatit úplně vše, ale zavázal se uhradit alespoň část.

Samotná volba začala 8. října. Před jejím začátkem všichni přítomní přísahali, že jejich úmyslem není svrhnout z trůnu právoplatného panovníka, nýbrž zajistit zemi mír a pořádek. Nikdo z přítomných si nemohl být zcela jistý, zda se nakonec přeci jen Ludvíkovi nepodařilo se zachránit a nyní se v nějaké zapadlé uherské vesnici neléčí ze svých zranění. Brzy se ukázalo, že Ferdinandovi stoupenci mají navrch, a posléze se na jeho stranu začali přiklánět i dosud nerozhodnutí volitelé.

V posledním kole volby pak nakonec pro Ferdinanda hlasovali všichni přítomní, neboť o jeho vítězství již nepochybovali ani jeho nejzarytější odpůrci a nikdo si nepřál, aby si jej nový panovník uložil do paměti jako toho, kdo hlasoval proti němu. Po necelé dva měsíce trvajícím bezvládí tak opět stál v čele českého království právoplatný panovník, třebaže slavnostní korunovace proběhla až v únoru následujícího roku. V ostatních zemích Koruny české však místní stavové trvali na tom, že i zde se musí uskutečnit formální volba nového panovníka, neboť těžce nesli, že nikdo z nich nebyl na hlasování do Prahy pozván.

Volbou Ferdinanda I. tak čeští stavové nevědomky stanovili kurs českých dějin až do roku 1918. Navzdory tomu, co se můžeme často dočíst, však Ferdinand I. nebyl prvním Habsburkem na českém trůnu – tato čest připadla již jeho prapraprapraprastrýci Rudolfovi, který na českém trůnu seděl necelý rok na přelomu let 1306-1307 a vešel do historie s přízviskem „král Kaše“.

Martin Liška