21. října 1125 – úmrtí kronikáře Kosmy

„Užitečnější jest, abychom pomlčeli o nynějších lidech nebo časech, nežli abychom mluvíce pravdu – a pravda vždy plodí nenávist – neměli z toho nějakou škodu. Kdybychom se však uchýlili od pravdy a psali jinak, než jak se věci mají, upadli bychom nicméně ve výtku pochlebenství a lži, poněvadž jde o poměry skoro obecně známé.“

Kosmas studoval pravděpodobně od roku 1074 v Praze a od roku 1085 v Lutychu. Nejspíše roku 1117 se stal děkanem svatovítské kapituly v Praze. Text, díky kterému si jej můžeme stále připomínat, Kroniku českou, začal psát patrně kolem roku 1110. Kosmas měl pro tvorbu takovéhoto díla ve své době nejlepší předpoklady. Byl vysoce vzdělán, což znamenalo, že uměl číst a psát latinsky, orientoval se v biblických textech a uměl je zpaměti. Kosmas náležel tedy k poměrně početné skupině kapitulního kněžstva, která žila v úzkém styku s vládnoucím rodem. V této společnosti vznikla písemná díla, mezi nimi nejvýznamnější právě kronika, později zvaná Kosmova. Je nutné si ji připomínat nejenom proto, že je nejstarším v celku dochovaným českým kronikářským textem, ale též proto, že je příkladem dobové středoevropské historiografie. Dějiny Čechů jsou pro Kosmu především dějinami panovníků a velmožů, navzájem k sobě vázaných slibem obapolné věrnosti.

Kronikářská autocenzura zabránila Kosmovi psát často „plnou pravdu.“ O citátu z kroniky, uvedeném v záhlaví tohoto článku, si můžeme myslet nejen dobré, ale nutno přiznat, že v těchto větách je shrnuta tvůrčí strategie středověkých kronikářů. Pisatel byl obvykle finančně a hmotně závislý na svém chlebodárci, většinou knížeti či králi. Na jeho názoru na kroniku a na obraz jeho samotného či jeho rodu v kronice závisela kronikářova existence.

Kosmova kronika začíná biblickou potopou světa. Známější částí jsou již pověsti, ve kterých jsou vyprávěny události z českého dávnověku. Historicky spolehlivější částí už je Kosmův popis desátého století. Kosmas se stal propagátorem kultu sv. Václava, byl obdivovatelem knížete Břetislava, ve kterém viděl „českého Achilla“, knížete nebojácného, spravedlivého i moudrého, osvoboditele Čechů od polské nadvlády. Kosmas Poláky srdečně nenáviděl. Kromě nedobrého kronikářova vztahu k Polákům stojí za povšimnutí jeho poměr ke královskému titulu. Pro Kosmu byla královská hodnost novum, která nemístně přervala přemyslovskou knížecí tradici a symbolizovala i stále silnější vlivy z německých oblastí Říše.

Kosmovo dílo se po jeho smrti stalo inspirací dalším kronikářům, bezprostředně na něj navázali tzv. první pokračovatelé Kosmovi, jejichž jména se bohužel nedochovala a známe je jen pod označením Mnich sázavský a Kanovník vyšehradský.

Anna Košátková