21. červen 1305 – úmrtí Václava II.

„Ó hrozné a trpké čekání na smutnou podívanou! Ó jak pochmurný obraz viděti, jak se tento král ztrácí a vzdaluje z tohoto světa jako zapadající slunce. Co tedy vzejde tomuto ubohému lidu, zakoušejícímu bídu, a tomuto plačícímu národu? Jistě trápení a rozrušení, pravím, takové, jakého nebylo od počátku, jakého nezakusili od té doby, co vyšli z lůna matek svých, které vy bylo kdy druhé podobné tomuto.“ Petr Žitavský, jeden z autorů Zbraslavské kroniky, zpravuje takto své čtenáře a posluchače o posledních dnech Václava II. Žitavský si vysoce cenil Václavovy zbožnosti a moudrosti, i proto mu ve své kronice věnoval mnoho prostoru. O posledních dnech králova života lze však ze Zbraslavské kroniky vyčíst více, než trýznivé a oslavné pasáže. Petr Žitavský několikrát popisuje, jak „král jak ubohý hříšník svých poklesků litoval v pláči“, a jak hned po lítosti začal jednat racionálně – ve svých posledních dnech k sobě pozval mnohé šlechtice, duchovní i jiné významné osoby a udělil jim řadu listin, které zaručovaly mnohá privilegia. Snad tímto pragmatickým činem chtěl zajistit klidnější vnitropolitické podmínky, a tím svému synu usnadnit první chvíle samostatné vlády.

Václav II. se neloučil se světem na Pražském hradě. Ten zůstával po požáru před v roce 1303 stále neobyvatelný, a tak král trávil své poslední chvíle v domě zlatníka Konráda na Starém Městě. Král zemřel ve věku čtyřiatřiceti let. Z dnešního pohledu, ale ani z pohledu vrcholného středověku to nebyl žádný vysoký věk. I přesto měli královi současníci pocit, že zemřel stařec. Václav II. ztělesňoval kontinuitu dění v českém království od bitvy na Moravském poli v roce 1278, kde zahynul jeho otec Přemysl Otakar II. Po pobytu v Braniborsku se Václav vrátil v roce 1283, v necelých třinácti letech. Za dvaadvacet let své vlády dovedl přemyslovské království k nebývalému rozmachu. Nevídaná byla jeho expanze do polských a slezských území a zisk polské koruny v roce 1301, stejně tak korunovace jeho syna Václava na uherského krále v roce 1304. Přemyslovský stát dosáhl za vlády Václava II. nejen své největší rozlohy, ale též jednoho ze svých vrcholů v oblasti hospodářské a kulturní. Stačí připomenout rozkvět těžby stříbra v Kutné Hoře, či literární centrum pražského dvora, na kterém se scházeli básnicí z celé střední Evropy.

V roce 1305 ještě nebylo možné tušit, že za rok se z prosperující přemyslovské říše stane osiřelé království, o něž bude soupeřit hned několik kandidátů na trůn. A že tyto spory budou trvat více jak čtyři roky, až do nástupu lucemburské dynastie v roce 1310, také bylo těžké předpovídat.

Anna Košátková