20. červen 1976 – Panenkův dloubák  

„Antonín Panenka, dvacaťročný záložník…pražských Bohemians … v bráně Maier … Panenka ... Góóóóóóóól! … Góól! ... Sme majstri Európy za rok sedemdesiat šest - Už je to vážnění přátelé pravda, už je dobojováno. Fotbalisté Československé socialistické republiky se stali v Bělehradě mistry Evropy!“

Patří významná sportovní klání a dosažené úspěchy sportovců s lvíčkem na hrudi mezi dny české státnosti - mezi významná výročí, která vstoupí do historie podobně jako korunovace panovníků, velká vítězství v bitvách či národní manifestace na náměstích? Pokud si vzpomeneme, co způsobilo senzační vítězství českých hokejistů na olympijských hrách v japonském Naganu v roce 1998, nezbývá nám, než odpovědět: ano.

Vždyť sport je s trochou nadsázky jakýmsi, i když méně krvavým, střetnutím, ne nepodobným bitvám. Heroldi již nepodávají kopí, ale například míče zpoza postranní čáry, vášně zůstaly a vítěz může být stále jen jeden. Masivní národní armády devatenáctého století se redukovaly na úzkou skupinku sportovců, reprezentujících celý národ. I korunovace se zachovaly. Vítězové pozvedají poháry nad hlavu či plni dojetí mávají plackou z cenného kovu. A davy na náměstí či tábory lidu? Vzpomeňme tisícihlavé zástupy pokřikující slogan „Kdo neskáče, není Čech“. Ač je to pro někoho těžké přiznat, jen málokteré události dnešní doby bychom mohli označit za dny české státnosti více, než velké sportovní úspěchy s celonárodní reflexí, jakým bylo například nečekané vítězství našich hokejistů v roce 1998. Kolik Čechů bylo tehdy, a právě jen tehdy, hrdo na svoji zem, na svůj národ.

Jedním z takových okamžiků, který vstoupil do naší historie a na který byla patřičně pyšná nejedna generace, bylo vítězství československých fotbalistů ve finále mistrovství Evropy v roce 1976 v Jugoslávii. Normalizační bezčasí nenabízelo příliš mnoho důvodů k bujarému veselí a stojaté vody doslova rozčeřil dopad legendárního Panenkova dloubáku do soupeřovy brány. Tonda Panenka v penaltovém rozstřelu v dobrém slova smyslu zesměšnil soupeřova brankáře a po 120 minutách nerozhodného výsledku potrestal zaváhání Uliho Hoeneße, který svoji šanci promarnil. Sebevědomím oplývající západoněmecká „mašina“ na čele s „císařem“ Franzem Beckenbauerem tak musela přenechat pohár Čechoslovákům. Milionů diváků u televizních a posluchačů u rozhlasových přijímačů se opět po dlouhé době zmocnila hrdost na svůj národ a stát. Nezapomenutelný komentář Karola Poláka zněl jejich uším jako rajská píseň. Píseň ze světa sportu téměř prostého tísnivé politiky, který jim pomáhal zapomenout na strasti všedních dní. Poslední velký fotbalový úspěch z roku 1962 z mistrovský světa v Chile pomalu zapadal prachem a bělehradské vítězství tak bylo vítaným povzbuzením, nejen pro sportovní fanoušky. Za čtyři roky se sice konalo nové mistrovství Evropy, které určilo nové hrdiny, nové mistry, ale tak už to ve sportu chodí – krásný okamžik z Bělehradu nám již nikdo nevezme a pocity hrdosti a štěstí přetrvávají dál, stejně tak jako nové očekávání a naděje. 

„Sportu zdar a fotbalu zvlášť.“