20. 8. 1845 – Příjezd prvního parního vlaku do Prahy

Na vlaky se v řadě zemí pohlíželo jako na pomoc podezřelým živlům, jejichž pohyb se stává nekontrolovatelným, i jako na bezpečnostní riziko pro zdraví cestujících i lidí žijících v blízkosti tratí a tuto nedůvěru se dařilo odbourávat jen postupně. V Rakousku představovala hlavní směr všech tratí pochopitelně Vídeň, tudíž města, která ležela Vídni blíže, se obvykle dočkala příjezdu prvního vlaku podstatně dříve než města od Vídně vzdálenější – v českých zemích se tak např. Břeclav dočkala příjezdu parního vlaku již roku 1839. Nicméně už roku 1836 si pražský advokát Lichtner podal žádost o udělení koncese ke stavbě železniční trati do Prahy, ale projekt se nakonec pro nedostatek finančních prostředků nerealizoval. O spojení s Prahou však projevila zájem i Společnost severní dráhy, která se mohla opřít o podporu nejvyššího českého purkrabího hraběte Chotka a guvernéra Moravy a Slezska hraběte Ugarteho. Celý stavební projekt schválil, jak bylo tehdy obvyklé, 3. srpna 1842 sám císař Ferdinand V.

Stavba se potýkala s řadou těžkostí – majitelé pozemků se často nerozpakovali požadovat za prodej nehorázné sumy, vesničané pod záminkou jarních prací na poli kradli vyměřovací kolíky, nedostávalo se také dřeva na výrobu pražců a proti stávkujícím dělníkům muselo dokonce zasahovat vojsko. Vojenští velitelé pak požadovali, aby opevnění kolem Prahy, tehdy ještě významné pevnosti v rakouských vojenských plánech, nebylo stavbou železnice narušeno a aby trať končila už v Karlině, toto řešení však prudce odmítli pražští měšťané, kterým už tehdy bylo zřejmé, že by to znamenalo hospodářský rozvoj Karlína na úkor vnitřního města. Nakonec byl vybrán pozemek na místě dnešního Masarykova nádraží, avšak zpoždění s výstavbou nádražní budovy mělo za následek, že budova nebyla v den slavnostního příjezdu ani zdaleka hotova.

Definitivní datum příjezdu prvního parního vlaku do Prahy bylo rozhodnuto počátkem června 1845. Organizátorům velkolepých oslav zbývalo sedm týdnů k jejich přípravě. Nutno říci, že o ochotné pomocníky rozhodně nouzi neměli, neboť každý cítil důležitost této události a chtěl se také stát její součástí. Zástupci šlechty, měst, duchovenstva a samozřejmě českých vlastenců, ti všichni chtěli demonstrovat schopnosti moderní doby a pracovitých Čechů.

Okolo půl páté odpoledne dne 20. srpna 1845 dorazila do Prahy lokomotiva s vlasteneckým názvem ,,Čechy“, řízená samotným ing. Pernerem. Slavnostní vlak s císařovým bratrem, arcivévodou Františkem Karlem, vedený lokomotivami ,,Praha“ a ,,Olomouc“, přijel na první pražské nádraží zhruba o pět minut později a poté nastalo vítání a projevy řečníků, vše doprovázené slavnostní hudbou. Na představení ve Stavovském divadle, které bylo chápáno jako vyvrcholení všech oslav, byla mimo jiné hrána i pozdější česká hymna ,,Kde domov můj“ a speciálně pro tuto příležitost sepsaná divadelní hra „Nur Eisenbahn“.

Jedním z mála lidí, kteří obecné nadšení z příjezdu prvního parního vlaku nesdíleli, byl Karel Havlíček Borovský, který při této příležitosti složil další ze svých proslavených epigramů:

Co se divíš bratře Čechu jak enthusiasta?

Připojili Prahu k Vídni železem i basta.

S vědomím toho, jak významnou roli železnice v Praze za svých téměř 170 let existence sehrála, však můžeme konstatovat, že velký básník se v tomto případě fatálně zmýlil.