2. října 1373 - inkorporace Braniborska mezi země Koruny české

Takto referoval středověký kronikář Beneš Krabice z Weitmile o událostech roku 1373. Bouřlivé události toho roku vyvrcholily dne 2. října, kdy se braniborský vévoda formálně vzdal svých zemí a císař Karel IV. je připojil k České koruně a odevzdal do správy svým synům. Českou korunu tak rozšířil o dosud největší území a především zajistil Lucemburkům druhý kurfiřtský hlas ze sedmi. První měli díky tomu, že byli českými králi. Získáním Braniborska a jeho hlasu se stali zdaleka nejmocnějším rodem v Říši, takže stárnoucí císař mohl být klidný, že svým synům odevzdá zabezpečené soustátí, které jim umožní vládnout Říši bez větších nesnází. Tento den se tak stal okamžikem, kdy Česká koruna dosáhla největšího územního i mocenského rozmachu.

Připomeňme si ve stručnosti, co tomuto dni předcházelo. Braniborsko prožilo ve 14. století už mnoho zvratů. Na počátku století vymřela dynastie Askánců a po určitých peripetiích se moci ujali Wittelsbachové z Bavorska. A právě oni představovali hlavní protivníky Karla IV., když byl zvolen římským (vzdoro)králem. Hlava rodu a císař Ludvík IV. sice pro Karla ve vhodnou chvíli zemřel, ale jeho synové bojovali dál. Tehdy počátkem srpna roku 1348 došlo k události, která otřásla politickými poměry střední Evropy. Na vrata katedrály v Magdeburku zaklepal starý poutník, který o sobě tvrdil, že je někdejším braniborským markrabím Waldemarem, zemřelým v roce 1319, a že svou smrt doposud jen předstíral, protože toužil po životě v ústraní, kde by se kál za své hříchy. Po své předstírané smrti se prý vydal na pouť do Svaté země, vrátil se zpět a žil pak jako poutník v naprosté samotě. Když ale nyní vidí, že v Braniborsku vládne Wittelsbach, kterého papež exkomunikoval, tak se musí znovu přihlásit o vládu. Přidali se k němu mnozí nespokojenci a i mnohá města. Wittelsbachům nezbylo, než se s Karlem IV. dohodnout a uznat ho jako vládce. Tím si uvolnili ruce, aby mohli povstání porazit, ale trvalo jim to mnoho let. Nikdy nebylo vysvětleno, kdo onen neznámý muž byl ani jestli ho skutečně vyslal Karel IV. jako svého agenta, ale takové úvahy rozhodně nejsou bez opodstatnění.

Ani později nepřestával císař o severní zemi projevovat zájem. A zatímco jeho moc rostla, Wittelsbachové jen paběrkovali. Z mnoha synů Ludvíka IV. zůstali na živu jen dva a oba bezdětní. Karel s nimi uzavřel dohodu, že pokud zemřou bez dědiců, zdědí Braniborsko on. Zatímco jeden z nich brzy zemřel, druhý z bratrů chtěl založit rodinu. Znovu zasáhl Karel a oženil ho se svou dcerou Kateřinou. Opět nelze tvrdit s jistotou, že se jednalo o promyšlený plán, ale co lze říct, je toto: Kateřina již byla vdova, z předchozího manželství žádné děti neměla a snad Karel doufal, že je neplodná, proto dohodl její sňatek. Ať to již bylo jakkoli, ze svazku skutečně žádné děti nevzešly a manželé spolu prakticky nežili. Po několika letech se braniborský markrabě povzbuzován svými bavorskými příbuznými proti Karlovi IV. postavil a vypověděl dědickou smlouvu. Zprvu doufal, že vytvoří širokou mezinárodní koalici, ale dílem díky Karlově politickému nadání, dílem prostřednictvím šťastných náhod, se koalice rozpadlo a Otu Braniborského nepodpořili ani všichni bavorští příbuzní. První válka v roce 1371 skončila příměřím, ale všichni zbrojili dál a v roce 1373 vstoupil Karel v čele velkého vojska do Braniborska a postupně dobýval jednotlivá města a pevnosti. Otovi nezbylo než kapitulovat a vzdát se země. Karel IV. vědom si významu, jaký má Braniborsko pro budoucí vládu v Říši, vyplatil Wittelsbachům obrovské odškodné, aby v budoucnu vlastnictví země dále nezpochybňovali. Zdá se to sice pošetilé, platit někomu, kdo byl poražen, ale z císařova pohledu odstupné ukončilo rychle válku, kterou by nakonec vyhrál, ale utratil by velké finance za vojsko a ještě by byla zpustošena země, které chtěl vládnout. Navíc Wittelsbachové zůstávali mocným rodem, se kterým musel i do budoucna vycházet. Na druhou stranu nelze zapomenout, že kvůli zaplacení odstupného se významně zadlužil a tento dluh za něj musel splácet ještě Václav IV.

Braniborsko zůstalo součástí svazku Zemí Koruny české do roku 1415, kdy ho tehdejší majitel, Zikmund Lucemburský, prodal rodu Hohenzollernů.

Zdeněk Vašek