16. prosince 1851 – Odjezd Karla Havlíčka Borovského do Brixenu
Když zaklepali v ranních hodinách dne 16. prosince v předvánočním čase roku 1851 na dveře bytu Karla Havlíčka státní úředníci, už patrně tušil, co se chystá. Ač se po přestěhování z Kutné Hory a po zákazu svého časopisu Slovan rozhodl stáhnout z veřejného života a věnovat se rodině, věděl, že i nadále zůstal státnímu aparátu solí v očích.
Ministr Bach se rozhodl vyřešit problém s nepoddajným a provokativním českým novinářem jednou provždy někdy počátkem prosince. Vyžádal si u císaře souhlas se zákrokem za hranicí tehdejších zákonů, a sice s násilnou deportací. Původně navrhovaný Salcburk byl nahrazen vzdálenější, a tudíž jistější destinací, jihotyrolským Brixenem (dnešní Bressanone).
Samotný zákrok byl však spíše tragikomickou epizodou, než patetickou tryznou za národního mučedníka. Pověřený úředník, policejní komisař Franz Dedera, napoprvé s četnickou hlídkou efektně vnikli do místní lékárny. Když se dovtípil, že tam opravdu Havlíčkovi nebydlí, napodruhé se již nemýlili. Mezi zatýkajícími, tedy pokud by se jednalo o legální zatčení, byl i blízký Havlíčkův přítel, toho času okresní německobrodský hejtman, Ferdinand Voith. Podle Havlíčkových pamětí se Voith „nemohl pohnutím dívati na dojímavé to loučení a vyšel raději ven“. Do dvou hodin si musel „odsouzenec“ sbalit cestovní zavazadlo a vyrazit směr přívětivé jihotyrolské letovisko. Tam dorazil 22. prosince. Obavy vlády z pohoršení veřejnosti nad tímto v podstatě nelegálním činem se nepotvrdily. Nikdo se výrazně proti Havlíčkovu odvozu nevzepřel a tak mohl císař v klidu 31. 12. vyhlásit „silvestrovské patenty", které rušily stávající ústavu a vracely vládu z „Boží milosti."
V Brixenu mezi první Havlíčkovi blízké patřili Johann A. Schallhammer, účastník revoluce, a důstojník Rudolf Hebr, který si tam odpykával trest za dluhy. V následujícím roce za ním přijely na náklady policejního ředitelství manželka Julie s dcerou Zdenkou. Roční apanáž od ministerstva vnitra brixenského vězně činila 500 zlatých ročně, což pro představu byl plat vyššího státního úředníka. Přesto byla idyla jen zdánlivá, v roce 1854 manželka s dcerou odjely zpět do Čech a Karlovi se tak ke stesku po domově, po přátelích a českém prostředí, přidal i stesk po rodině, který pociťoval v počátcích své brixenské anabáze. Naštěstí pro něj nemělo jeho vyhnanství trvat již příliš dlouho. Ale to už je příběh jiný.
„Nad Havlíčkovým Brodem cárijará
rozzářil se měsíček
loučí se tam s národem
Karel Havlíček Karel Havlíček.
Políbil svou ženu cárijará
rozloučil se se ženou
a odjíždí do Brixenu
na dovolenou na dovolenou.“
Jaromír Nohavica: Emigrantská (upraveno)
Vojtěch Kessler