15. listopadu 1939 – pohřeb Jana Opletala

K prvním masovým projevům nespokojenosti s novými poměry došlo sice už v průběhu léta, např. u příležitosti výročí upálení Mistra Jana Husa, ale tyto akce okupační úřady prozatím jen monitorovaly. Znepokojeny mohly být až bojkotem pražské městské hromadné dopravy a protektorátních tiskovin v den prvního výročí podpisu Mnichovské smlouvy. Třebaže se nejednalo o akci násilnou, svým rozsahem nacisty zaskočila – ukázala, že český národ jako celek se s okupací nesmířil.

Aby zamezily dalším nepříjemnostem, rozhodly úřady zrušit 28. říjen jako státní svátek. V mnoha zejména menších podnicích však byli vedoucí pracovníci ochotni přimhouřit oko nad náhlou nemocenskou či neomluvenou absencí svých kolegů. Na pražském Václavském náměstí, tradičním místě pro konání podobných akcí, se tak navzdory „všednímu dni“ sešly 28. října tisíce lidí, mezi nimi stovky studentů. Na místě byli i příslušníci protektorátní policie a také jednotek SS a gestapa. Podpory se jim dostalo také od studentů pražských německých vysokých škol, z nichž mnozí byli ozbrojeni alespoň revolverem.

O vývoji na Václavském náměstí se nechal podrobně informovat sám Adolf Hitler a prostřednictvím K.H. Franka protektorátní vládě pohrozil, že Protektorát zruší a Čechy podřídí přímo Říši, pokud demonstrace budou pokračovat. Česká policie proto na pokyn vlády začala v podvečer Václavské náměstí vyklízet, což se neobešlo bez potyček a incidentů, do kterých se německé jednotky neváhaly rázně zapojit. Na mnoha místech tak došlo ke střelbě, která si vedle několika zraněných vyžádala život dvaadvacetiletého pekaře Václava Sedláčka.

S těžkým a jak se později ukázalo bohužel smrtelným zraněním byl k ošetření dopraven také student medicíny Jan Opletal. Lékaři o jeho život bojovali déle než týden, ale rána se naneštěstí zanítila. V době před objevem penicilínu se to rovnalo rozsudku smrti. 11. listopadu mladý medik vydechl naposledy.

Jeho smrt doprovází řada otázek. Opletal sám uvedl, že si žádnou střelbu nepamatuje, že jen pocítil náraz v žaludeční oblasti, jako by jej v tlačenici někdo udeřil pěstí do břicha. Jeho výrok tak zpochybňuje rozšířenou představu o náhodné oběti německé střelby do davu. Možná jej někdo z tajných agentů gestapa nebo německých studentů zasáhl cíleně? Jan Opletal se aktivně podílel na spolkovém studentském životě a kromě toho byl mezi studenty (a tím také gestapu, nedělejme si iluze) znám svými ostrými protiněmeckými výroky, není tedy vyloučené, že se nacisté snažili zbavit možného lídra budoucího studentského odboje. Pravdu se však asi nikdy nedozvíme.

Opletalova smrt těžce zasáhla studenty i vysokoškolské profesory – koneckonců se jednalo o jednu z prvních civilních obětí okupace českých zemí. Na kolejích i fakultních budovách zavlály černé prapory.

15. listopadu se na Albertově akademická obec s Janem Opletalem rozloučila a rakev s jeho tělem byla naložena do pohřebního vozu a převezena na nádraží, odkud měla být přepravena vlakem na Moravu, odkud Opletal pocházel.

Po obřadu na Albertově se sice studenti pod dozorem české policie rozešli, ale brzy se srotili do menších skupinek, opět zamířili do centra města, zpívali české písně a provolávali protiněmecká hesla. Došlo k dalším střetům, jedna skupinka prý dokonce napadla služební vůz samotného K.H. Franka.

Reakce německých úřadů je dostatečně známá – o dva dny později provedlo gestapo razii na vysokoškolských kolejích v Praze a v Brně, na 1200 víceméně náhodně vybraných studentů bylo převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen, devět z nich bylo ještě v Praze na Frankův pokyn bez soudu zastřeleno a českojazyčné vysoké školy byly s okamžitou platností uzavřeny – oficiálně „jen“ na tři roky, ale Němci se příliš netajili tím, že znovu otevřít je už nehodlají nikdy a k jejich otevření také skutečně došlo teprve po skončení druhé světové války. 

Martin Liška