15. dubna 1818 – Založení Národního muzea  

Ovšem originál provolání je v jazyce německém. V něm také komunikovali a případně i bádali příslušníci vlastenecky smýšlející šlechty, z jejichž řad nápad na zbudování muzea vzešel. Z těch nejvýznamnějších uveďme hraběte Kašpara ze Šternberka, světově uznávaného odborníka v oblasti paleontologie, či hraběte Františka Klebelsberga. Po dvou letech, tedy v roce 1820, udělil císař František souhlas k založení a za další dva roky byly schváleny stanovy „Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách“.

Prvním prezidentem byl zvolen právě hrabě Kašpar Šternberk, v jehož paláci na Hradčanech bylo i historicky první sídlo Muzea království českého. To se začalo brzy plnit sbírkami přírodnin, rukopisů, tiskovin a památek hmotné kultury. Ústav byl založen jako zemsky stavovský a jazykově utrakvistický, s převahou zájmu o přírodní vědy, ovšem ne všem tento stav vyhovoval.

Josef Jungmann v Krameriusových novinách ostře pranýřoval nově vzniklou instituci a volal po založení nového muzea, s ryze českým národním charakterem, které by sloužilo výhradně jako středisko české vědecké a hlavně kulturní práce. Jiní, jako František Palacký, naopak na chodu Muzea království českého participovali a vlastní aktivitou usměrňovali jeho charakter.

Pozvolna získávala na chod a vedení muzea vliv národně uvědomělá měšťanská složka a také historický zájem o národní minulost, který postupně vytlačoval původní úzké přírodovědné zaměření. Výrazem této proměny a sblížení muzejní instituce s národním hnutím byl vznik Časopisu Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách a založení vědecko-literární organizace Matice české, která svým úkolem vydávat vědecké knihy v české řeči zastávala po dlouhou dobu úkol nejvyšší národní vědecké instituce.

Muzeum království českého tak kopírovalo vlastně celospolečenský vývoj v zemi, kde zemské vlastenectví ustupovalo vlastenectví národnímu, kde bilingvní á a kosmopolitní šlechta přenechávala své pozice občanským národním vůdcům a kde původní zemsky pojatá idea muzea přestávala korespondovat s historickým vývojem.

Krásně to ilustruje následující příběh: Jeden nejmenovaný český vlastenec v době počátků existence muzea prý navštívil nejvyššího purkrabího se stížností na nedostatek prostoru, který je v instituci věnován české kultuře a dějinám. Nejvyšší purkrabí ho uklidnil, že se o změny sám zasadí a při loučení dodal na vysvětlenou: „Wir sind doch beide Böhmen, ja! – Vždyť jsme přeci oba Češi!“