13. říjen 1781 – toleranční patent Josefa II.

Náboženská rozmanitost, která od začátku husitských válek po celá dvě století charakterizovala české dějiny, vzala zasvé v důsledku vydání Obnoveného zřízení zemského, kterým císař Ferdinand II. několik let po bitvě na Bílé hoře postavil obyvatele Čech a Moravy před jasnou volbu – buď do půl roku přestoupit ke katolictví nebo opustit zemi (druhou možnost měli ovšem jen šlechtici a měšťané, u poddaných odchod do zahraničí nepřicházel v úvahu). Následná rekatolizace českých zemí dodnes přežívá – ne zcela právem – v obecném povědomí jako doba temna.

V druhé polovině 18. století tak měli lidé jen dosti mlhavé představy o jiném než katolickém vyznání, především v některých pohraničních oblastech si však obyvatelé udrželi kontakt s potomky českých nekatolíků, kteří kvůli Obnovenému zřízení zemskému své domovy opustili. Kromě toho to byly právě některé z nekatolických zemí, v nichž se rozvíjely manufaktury a v nich různé moderní výrobní postupy. Ale jak nalákat zkušené zahraniční řemeslníky do českých zemí, pokud by zde nesměli vyznávat svou víru? A jak za stejných podmínek naopak šikovné řemeslníky z pohraničí v zemi udržet?

Tyto a další problémy trápily mladého císaře Josefa II. Jako syn Marie Terezie a příslušník habsburského rodu byl samozřejmě katolík, ale to mu nebránilo hledat taková řešení, která by byla výhodnější pro jeho země než pro katolickou církev. Přestože se stal po smrti svého otce oficiálním spoluvládcem na císařském trůnu, své návrhy mohl uvést v život teprve po smrti své matky. Tzv. toleranční patent z 13. října 1781 sice v principu otřásl dominantním postavením katolické církve, ale v praxi se podřízení úředníci snažili panovníkovy záměry nejrůznějšími způsoby obejít – české gubernium jej například nechalo zveřejnit pouze v němčině a nadto ještě s několikatýdenním zpožděním.

Na rozdíl od běžně tradované představy toleranční patent nestanovil, že nově si každý mohl svobodně zvolit jakékoli náboženství. Tolerováno mělo být pouze luteránství, kalvinismus a řecko-pravoslavné vyznání. Problémy nastaly, když se velká část nekatolíků prohlašovala za husity, na což úředníci namítali, že takové vyznání v patentu zmíněno není. Teprve vydání několika dodatků upřesnilo rozřazení jednotlivých vyznání.

Kdo chtěl oficiálně přestoupit k některému z nově povolených vyznání, musel počítat s řadou problémů. Byly ustanoveny speciální komise, před kterými lidé museli vypovídat, jaké důvody ke změně vyznání mají, k jakému vyznání se vlastně tedy chtějí přihlásit a především – jaký je rozdíl mezi jejich zvoleným vyznáním a katolictvím. Na takovéto otázky samozřejmě dokázal komisi složené z vysokoškolsky vzdělaných kněží uspokojivě odpovědět jen málokdo, nicméně mezi zájemci se brzy rozšířily neoficiální návody, jak na jednotlivé otázky odpovídat tak, aby komise nemohla nekatolíka nějak „nachytat“.

Na patentu je také důležité si plně uvědomit onen přívlastek „toleranční“. V žádném případě se nejednalo o zrovnoprávnění uvedených nekatolických vyznání s katolickou církví. Výstavbu nekatolických kostelů si museli nekatolíci plně platit ze svého, jejich kostely nesměly stát na hlavních ulicích, nesměly mít zvonice apod.

Přestože tedy k úplné náboženské svobodě, které se těšíme dnes, měla uplynout ještě dlouhá doba, představuje toleranční patent důležitý milník na této křivolaké cestičce ke vzniku společnosti, ve které dnes žijeme.

Martin Liška