13. ledna 845 – křest čtrnácti českých knížat v Řezně

Nazývat toto datum dnem „křtu čtrnácti českých knížat v Řezně“ je poněkud nepřesné a zjednodušující. Zajisté šlo o křest, který se udál v tehdejší bavorské metropoli, ovšem o počtu pokřtěných, o jejich příslušnosti k určitému etniku a k vládnoucí vrstvě panují stále neshody. Historici své hypotézy mohou opřít hlavně o výpovědní hodnotu dvou písemných pramenů: klášterních letopisů zvaných Fuldské anály a tzv. Geografa bavorského, který popisuje oblast na sever od Dunaje v první polovině devátého století.

Veškeré bádání lze shrnout do několika důvěryhodnějších hypotéz: S největší pravděpodobností se jednalo o dobrovolné přijetí křtu kmenem, což je jev v dějinách christianizace Evropy neobvyklý. Český historik Josef Pekař konstatoval, že událost nemá v soudobé christianizaci pohanů obdoby. Ale kdo byl vlastně pokřtěn? Podle Františka Palackého to byli tzv. lechové, nějací velmoži či předáci. Nepředstavujme si však poměr co kníže, to jeden kmen, natožpak co jeden kníže, to jeden stát. Správa české kotliny devátého století byla složitější. Navíc podle osvícenského učence Gelasia Dobnera reprezentovalo oněch čtrnáct mužů pouze část Čech, nikoliv celé území. Podle závěrů před několika lety zesnulého odborníka na problematiku raného středověku Dušana Třeštíka šlo o několik „odnoží“ kmene Čechů.

Důvodů, proč tito „předáci z české kotliny“ nechali nejen sami dobrovolně pokřtít, ale pro křest si i sami k císařskému dvoru přijeli, je nutné hledat v dobové politické situaci. Předáky patrně ke křtu nepřiměla pouze misijní činnost na českém území, pro kterou navíc nemáme důvěryhodné doklady. Hlavním impulzem byly patrně obavy z tažení císaře Ludvíka Němce proti Slovanům, které rozhodně nebyly neopodstatněné. Ludvík Němec například v roce 844 vedl vojenskou výpravu proti polabským Obodritům, a o rok později obrátil svou pozornost proti Velké Moravě Mojmíra I.

Ze křtu samozřejmě plynuly určité výhody. Zásadní měl být mír s Říší, který však vzal za své již rok po křtu (846) v souvislosti s Ludvíkovým zásahem na Velké Moravě. Pro další vývoj českých zemí bylo však významnější uhlazení rozdílu mezi křesťany a pohany. Ještě o čtyři století později připomínal rozpory mezi křesťany a pohany veršující kronikář Dalimil, který vyprávěl, že tehdy ještě nepokřtěný český kníže Bořivoj (více než padesát let po tomto křtu v Řezně) byl u hostiny na Velké Moravě požádán

„…ať [pohan] usedne si

jak hovado na zem se psy,

neboť prý mu chybí víra

neboť ušatého výra

vzývá místo Stvořitele.

křesťanskou čest nemá v těle.“

Závěrem lze říci, že poměrně rychlé přijetí křtu zajistilo české nobilitě určité postavení mezi ostatními slovanskými kmeny. Ať hovoříme o křtu oněch „čtrnácti českých knížat“, nebo o křtu knížete Bořivoje.

Anna Košatková