12.11. 1989 – svatořečení Anežky Přemyslovny

O její svatořečení usilovali čeští katolíci již několik staletí, vlastně téměř hned od okamžiku, kdy v roce 1282 opustila tento svět. Její životní osudy odpovídaly ideálu křesťanské světice – zbožná dcera z královského rodu odmítne všechny urozené nápadníky a raději se uchýlí do kláštera, který sama založila, a stane se jeho abatyší. Tak úplně jednoduché to sice nebylo, naopak to byla Anežka, kdo se opakovaně dočkal odmítnutí ze strany potenciálních ženichů, ale s takovými „detaily“ si lidová víra hlavu nelámala. Navzdory opakovaným pokusům přimět papeže k oficiálnímu uznání Anežky za svatou se jejím zastáncům podařilo dosáhnout úspěchu až v roce 1874, kdy ji papež Pius IX. prohlásil za blahoslavenou, což je v církevní hierarchii zjednodušeně řečeno jakýsi předstupeň svatosti.

V osmdesátých letech 20. století dal pak Vatikán najevo, že zvažuje prohlášení Anežky Přemyslovny neboli Anežky České, jak ji obvykle nazývají v zahraničí, za svatou. Tím bylo československé komunistické vedení postaveno před otázku, jaký postoj zaujmout, aby si na jednu stranu udrželo tvář před celým světem, na druhou pak autoritu u vlastních občanů. Po zdlouhavých jednáních bylo dosaženo určitého kompromisu – Vatikán ustoupil od plánu uspořádat slavnostní svatořečení v Praze a komunistický režim se zavázal, že nebude zájemcům o účast na ceremonii, která se měla konat v chrámu sv. Petra, klást ohledně vycestování žádné překážky. Nutno podotknout, že režim své slovo dodržel, a zájemci o pouť do Říma i jejich přátelé jen nevěřícně kroutili hlavou, když viděli, jak snadné tentokrát bylo vyřídit veškeré výjezdní formality, což by ještě o rok dříve představovalo pro řadu z nich několikaměsíční martyrium s nejistým výsledkem.

Pro přepravu poutníků přímo na místo konání dokonce československá vláda vypravila několik zvláštních vlaků a množství autobusů. Co se asi honilo hlavou těm funkcionářům, kteří ještě krátce předtím s úšklebkem hovořili o vůdčí osobnosti českých katolíků kardinálu Tomáškovi jako o „generálovi bez vojska“?

Přímo v Římě pak sice organizace celé slavnosti několikrát téměž zkolabovala, protože ani italská strana nepočítala s účastí tolika návštěvníků z Československa, ale dojatí a pohnutí poutníci veškeré zmatky snášeli s klidem. S určitými rozpaky na obou stranách se navazovaly kontakty mezi poutníky z domova a emigranty, kteří se do Říma sjeli ze všech koutů světa. Tyto kontakty sice vláda v Praze neviděla úplně s nadšením, neměla však možnost jim zamezit a kromě toho účast tolika poutníků z domova alespoň odvrátila od přítomných emigrantů pozornost světových médií.

Vyvrcholením celých oslav byla slavnostní bohoslužba ve svatopetrském chrámě, na kterou se řada poutníků dostavila v lidových krojích svého kraje. Mnoha z nich se také podařilo po skončení obřadu prohodit několik slov se samotným papežem. Snad všichni přítomní citili, že nesvobodný režim panující doma již nebude mít dlouhého trvání. Že však události naberou tak rychlý spád, že již o dva týdny později bude kardinál Tomášek moci sloužit na počest nové světice slavnostní bohoslužbu přímo v katedrále svatého Víta na Pražském hradě, kterou dokonce bude v přímém přenosu vysílat státní televize, to si v onu listopadovou neděli nedokázali představit ani ti největší optimisté.

Martin Liška