10. srpna 955 – bitva na Lechu

Na západ od českého, respektive přemyslovského knížectví se v této době začal formovat státní útvar, jež na dlouhá další staletí ovlivnil politické dění v Evropě. Na území někdejší Východofranské říše se etablovala otonská dynastie, která do té doby značně nesourodé území jednotlivých kmenů a kmenových svazů sjednotila do jedné Říše, které se později dostalo pojmenování Svatá říše římská (Sacrum Romanum Imperium). V roce 936 bylo volbou stvrzeno nástupnictví Oty I.  Tento panovník, jemuž dějiny daly přízvisko Veliký, stál nejen u zrodu otonské dynastie, ale i u znovuobnovení slávy instituce císařství na evropském západě.

 Naplnění těchto ambicí však komplikovaly stálé maďarské nájezdy, které pustošily celé území Podunají až hluboko do Bavorska. Ota I. dosáhl velkého vítězství, když s oddíly z celé říše uštědřil 10. srpna 955 na řece Lechu zdrcující porážku velkému vojsku maďarských nájezdníků. Říšské vojsko císaře poté oslavovalo jako „otce vlasti“ a v následujících letech se po celé Říši na tento den slavnostně vzdávaly díky Bohu za toto vítězství. Bitvy se zúčastnilo vojsko českého knížete Boleslava I. Určovat byť jen orientační počty bojovníků z Přemyslovcovy družiny je ošidné, nicméně historici uvažují o počtu kolem 500 až 800 vojáků. Kolik v bitvě bojovalo mužů celkově jasné není, odhady se pohybují maximálně do deseti tisíc mužů na každé straně. Středověcí kronikáři z německých zemí, kteří později bitvu popisovali, záměrně nadsazovali počty maďarských nájezdníků, aby ještě umocnili i tak hrdinský čin Oty a jeho spolubojovníků. Hlavní svědectví zanechal kronikář Widukind z Corvey. Podle svědectví tohoto saského duchovního se bitvy zúčastnily jednotky z Bavorska, Frank, Švábska a Saska, a prý na tisíc bojovníků z Čech.

Ačkoliv předchozí politické vztahy Oty a českého knížete nebyly pozitivní (literatura hovoří o čtrnáct let trvající válce), zde se jednalo již o efektivní spolupráci přemyslovského vládce a jeho západního souseda. Obrana města Augsburg a řeky Lech zabránila pronikání maďarských nájezdů hlouběji do Evropy. Otova vláda se zdála být po této bitvě velmi silnou, neboť krátce před touto bitvou porazil ještě vzpouru domácí nobility. Jeho vítězství na Lechu znamenalo konec maďarských nájezdů, a tudíž se stalo událostí významnou pro celou střední Evropu.

Účast českého vojska znamenala jednak potvrzení politické orientace přemyslovského knížectví na říšské politické autority a potvrzení váhy samostatného českého státu, ale také úlevu od maďarských nájezdů a možnost vnitropolitického rozvoje za vlády Boleslava I. a jeho syna Boleslava II.  

Anna Košátková