Články

V dnešní silně ateistické české společnosti jen málokoho zajímá, jakého a zda vůbec nějakého vyznání je jeho soused, kolega v práci nebo ošetřující lékař. V životě našich předků však náboženství a víra v Boha hrály důležitou roli a pravidelná účast na bohoslužbách byla nejen povinností, ale také důležitou společenskou událostí. Kdo do kostela nechodil, byl automaticky v očích svých sousedů podezřelý.

„Proto pan císař shromáždil vojsko a vtrhl s nesmírně silnou mocí do braniborské země. A když dobyl některé hrady a města a onen markrabí viděl, že se zklamal v naději, již skládal v pomoc krále uherského, vzdal se braniborské země do rukou pana císaře a jeho synů a na věčné časy se zřekl všeho práva, jež by mohlo v budoucnosti patřit jemu nebo jeho potomkům nebo jeho synovcům, vévodům bavorským.“

Myšlenkové hnutí, pro které dnes užíváme výrazu české národní obrození, se od svého počátku potýkalo s řadou problémů. Jedním z nich byl nedostatek česky psaných středověkých literárních památek. Argumenty obrozenců o Češích jako národu kulturně postavenému Němcům na stejnou úroveň tak měly závažnou trhlinu.

Nad střední Evropou první poloviny desátého století se jako stálá hrozba vznášely nájezdy kočovných maďarských kmenů. Obrana proti nim mnohdy představovala veškeré vojenské i politické aktivity tamějších knížat. Například o vladařských skutcích českého knížete Vratislava I., otce známých bratrů Václava a Boleslava, nemáme jiné zprávy, než že Čechy bránil proti nájezdům maďarských kmenů.