29. 9. 1938 – Mnichovská dohoda

Ovšem nedůstojnost jejich gestapem střeženého azylu nebyla tou nejhorší, které se jim mělo dostat. Když byli po půlnoci konečně přizváni k jednání, bylo jim pouze notně již znaveným premiérem Spojeného království Nevillem Chamberlainem sděleno, že Československo musí do 10. října bez jakýchkoli dalších diskusí předat Německé říši území obývané německým obyvatelstvem. Zhroutily se tak veškeré naděje posledních optimistů v ČSR na přijatelné vyústění mezinárodně politické krize mezi Československou republikou a Německou říší. Naděje, které strhly většinu národa zejména po hladkém průběhu mobilizace z 23. září a vyvolali směsici euforie, odhodlání a strachu. Už už to vypadalo, že přeci jen dojde k válce. K válce, se kterou se československý lid a zejména jeho představitelé v čele s prezidentem Benešem, smířily jako sice s krajní možností, ale s možností čestnou a možnosti hodnou silného národa. I Hitler mohl být spokojen. V duchu si již představoval, jak jeho divize nezadržitelně pronikají do české kotliny a Luftwaffe bombarduje česká města. Pro mnohé však byla taková varianta nepřípustná. Britští a francouzští představitelé by jen neradi uvrhli své voliče do nové válečné apokalypsy, nota bene kvůli malé zemi uprostřed Evropy, kvůli problému, který se jim zdál tak jednoduše vyřešitelný. Jejich optikou byla situace jasná: v ČSR žijí pod českou knutou nedobrovolně 3,5 milionu německých občanů, kteří mají nejsvatější právo přihlásit se nejen k nacionálně socialistickému světonázoru, ale také požadovat připojení území na kterém žijí k Německé říši. Češi, na čele s Benešem jsou tu za kazimíry a neoplácejí dobrou vůli pana kancléře Hitlera. S velkou úlevou tak přijali pozvání na konferenci, kterou na jejich popud inicioval „duce“ B. Mussolini. Zde se chtěli dohodnout, že ČSR není problémem, kvůli kterému by bylo nutné se do sebe zakousnout. Válce se přeci dá vyhnout na cizí účet…Prozatím…

 „Víte, že za těchto okolností, sešly se 4 velmoci. Dohodly se mezi sebou o obětech, jež od nás žádaly ve prospěch světového míru, a že jsme byli nuceni je přijmout. … Všecko to bude jednou soudit historie a rozhodne spravedlivě. Řeknu jen to, co cítíme bolestně všichni. Oběti, jež od nás byly tak důrazně žádány, jsou neúměrné a nejsou spravedlivé…“ (Z abdikačního projevu prezidenta E. Beneše)

Vojtěch Kessler