24. duben 1938 – Karlovarský program

„Musíme tedy požadovat vždy tolik, abychom nemohli být nikdy uspokojeni.“ 

Tato jednoduchá věta v hlavních obrysech vyjadřuje plán postupu představitelů Sudetoněmecké strany při jednání s československou vládou z roku 1938. Tedy alespoň takové plány si 28. března 1938 přivážel předseda strany Konrad Henlein z osobního berlínského jednání  s Vůdcem Třetí říše. Když  čtyři dny poté zahájil předseda československé vlády Milan Hodža s představiteli SdP (Sudetoněmecké strany) jednání o národnostní otázce, o důmyslné taktice soupeře neměl dozajista tušení. Stejně tak nemohl vědět o tzv. Zeleném plánu (Fall Grün), který mezitím Adolf Hitler spolu s nejvyššíma armádním velením rozpracoval. Šlo o konkrétní strategické návrhy vojenského útoku na Československo. Vůdce se nikdy netajil svoji touhou zničit východního souseda Třetí říše vojenskou silou. K tomu bylo ale nutné demokratické Československo oslabit. Nejen hospodářsky, ale zejména ho diplomaticky odloudit od případných západních spojenců a současně očernit v očích světové veřejnosti. K tomu německá menšina v Československu posloužila naprosto ideálně.

A prvním a skutečně razantním výstřelem v této „mediální“ válce byl seznam požadavků, které Konrad Henlein přednesl na sjezdu své strany 24. dubna v Karlových Varech. Za ohlušujícího potlesku představil 8 bodů, na něž měl československý stát bezvýhradně přistoupit. Za prvé: nastolení úplné rovnoprávnosti sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem, za druhé: uznání sudetoněmecké národnostní skupiny jako právní osoby, za třetí: stanovení a uznání sudetoněmeckého územního osídlení, za čtvrté: vytvoření sudetoněmecké samosprávy na územích osídlených sudetskými Němci ve všech oblastech veřejného života, za páté: ustavení zákonných ochranných opatření pro sudetské Němce, kteří žijí mimo území souvisle osídlená sudetskými Němci, za šesté: odstranění křivd spáchaných na sudetských Němcích od roku 1918, za sedmé: uznání a realizaci zásady, podle níž by v německých oblastech měli pracovat němečtí veřejní zaměstnanci, a nakonec za osmé: plná svoboda přiznání se k německé národnosti a k německému světovému názoru.

Každému musí být zřejmé, že přijetím takovýchto podmínek by československá vláda de facto připustila vznik státu ve státě. Karlovarský program byl sice zpočátku razantně odmítnut, ale přesto se stal jedním z klíčových bodů a argumentů v rámci intenzivních vyjednávání z konce jara a léta roku 1938. Pod tlakem událostí nakonec československá vláda 5. září Karlovarský program přijala, avšak v souladu s původním Hitlerovým plánem byla tato podaná ruka v září sudetskými představiteli odmítnuta. Vše nezadržitelně spělo k osudovému Mnichovu a destrukci První československé republiky.