12. 4. 1743 - Korunovace Marie Terezie na českou královnu  

České stavy, a vlastně celá společnost v českých zemích, se musela rozhodnout, zda uzná dědičné nároky Marie Terezie na trůn, jež vyplývaly z dokumentu nazvaný Pragmatická sankce, a jež vydal její otec Karel VI. v roce 1713, v oprávněné obavě, že se mu nenarodí syn, a že celou říši bude nutné právně zajistit pro případ nástupu ženy na trůn, nebo zda uzná nároky protivníka Marie Terezie, bavorského kurfiřta Karla Albrechta, který se dal krátce předtím, během války o dědictví rakouské, v Praze prohlásit českým králem. Z české společnosti padla volba na Marii Terezii, ačkoliv Karel Albrecht zůstal ještě dlouho v lidovém povědomí, kde ho připomínal například úřady zakazovaný popěvek „O králi Bavorovi“.

Korunovace na českou královnu však nebyla však ještě konečným vítězstvím tehdy šestadvacetileté panovnice. Svou roli rakouské císařovny musela ještě uhájit v takzvaných válkách o dědictví rakouské, kdy musela čelit především pruskému králi Fridrichu II. Tento král byl nejenom jejím válečným protivníkem. Později se u něj inspirovala v oblasti osvícenské reformní činnosti. 

Za vlády Marie Terezie došlo k rozkvětu nejenom českých zemí, ale celého habsburského soustátí. Právě pod vlivem osvícenské filosofie prosadila řadu reforem, zmodernizovala a zefektivnila státní správu, armádu, poštovní a silniční síť, školství i zdravotnictví. Habsburský rod, který jejím otcem Karlem VI. vymřel po meči, přetavila v habsbursko-lotrinský a svými sedmnácti dětmi, byť ne všechny se dožily dospělosti a dále měly potomky, mu zajistila trvání až do dnešních dnů.