18. únor 1126 - Bitva u Chlumce

„Soběslav pak poblíž - Chlumce s císařem se střetl prudce - Češi tam, jak každý ví, - bojovali jako lvi, - z knížecího končíře - sršel jisker oblak žhoucí. - Němci prchli ve víře, - že pekelnou vládnou mocí - a třásli se jako list.“

Když v roce 1125 zemřel kníže Vladislav I., měl dle platného nástupnického řádu, tzv. seniorátu Břetislava I., nastoupit nejstarší mužský člen přemyslovské dynastie, Vladislavův bratranec Ota II. zvaný Černý. Ten sice spravoval olomoucký úděl, ale nikterak neskrýval své ambice dosednout na pražský knížecí stolec. Umírající Vladislav však za svého nástupce označil svého mladšího bratra Soběslava, který preventivně přitáhl se svým vojskem na Moravu, a Ota jen tak tak uprchl do říše pod ochranu římského krále Lothara III. Zpět do Čech se ale Ota již vracel v čele Lotharova vojska. Ten, jist si vítězstvím, které živily nepodložené Otovy sliby, shromáždil bojovníky pouze z východní části Saska a v zasněženém únoru roku 1126 vyrazil skrz krušnohorské průsmyky. Soběslav však také nelenil. Aby povznesl morálku svých oddílů, opatřil vzácné relikvie - údajně i praporec svatého Vojtěcha, který nechal připevnit na kopí svatého Václava.

Němečtí bojovníci v těžké zbroji jen obtížně snášeli útrapy horských stezek a tajícího sněhu. Když v pochodové sestavě narazili u hradiště Chlumec na připravené Soběslavovy muže, byl výsledek jednoznačný. Ota padl a Lothar byl se svými nejvěrnějšími obklíčen a zajat. Vítězný Soběslav si prozíravě uvědomoval, že úplná Lotharova porážka by vedla k vleklé válce s Říší, a proto nabídl králi spojenectví. Zároveň si od něho nechal udělit Čechy v léno, což bylo potvrzením jeho titulu českého knížete.

„Moudrosti tvé, laskavý císaři, sluší se věděti, že volení knížete českého, jak jsme zvěděli od předků našich, nikdy nebývalo na vůli císaře, nýbrž vždy velmožů země české, v tvé pak moci toliko stvrzení volby.“