9.5. 1974 – Zahájení provozu pražského metra

Situace v pražské dopravě byla v šedesátých letech a na počátku let sedmdesátých daleko za hranicí únosnosti, a to i přesto, že zdaleka ne každá rodina vlastnila auto. Připojení řady okolních obcí v roce 1960 a rozsáhlá výstavba sídlišť na okrajích města měly za důsledek neustále se zvyšující přepravní nároky, které se dařilo plnit jen s vypětím všech sil, přestože dodávky autobusů a tramvají pro Prahu každoročně dosahovaly i několika set kusů. Pamětníci si ještě vzpomenou na přeplněné autobusy, které každý všední den odpoledne v těžko představitelném intervalu necelých dvou minut vyrážely z centra směrem na okraj města. Bylo jasné, že takovýto stav není dlouhodobě únosný. Otevření prvního úseku metra mezi stanicemi Sokolovská (dnešní Florenc) a Kačerov dne 9. května 1974 tak znamenalo pro obyvatele i návštěvníky Prahy velkou úlevu.
Plán postavit v Praze podzemní dráhu však nevznikl až v souvislosti s bouřlivým rozvojem města v šedesátých letech. První návrh, byť nepříliš konkrétní, se objevil již v roce 1898. V dalších letech se objevily, ať už ze soukromé iniciativy či na popud vedení města, propracovanější návrhy a koncem 30. let se o stavbě metra již velmi vážně uvažovalo; továrna Ringhoffer už dokonce prováděla předběžné práce na vývoji vhodných vozidel. Vypuknutí druhé světové války však veškerou aktivitu v tomto směru přerušilo.
Po osvobození Československa měly prioritu jiné věci, především bylo třeba zajistit obnovu provozu alespoň v předválečném měřítku, což nebylo nijak snadné – teprve v roce 1960 měla Praha k dispozici více městských autobusů než v roce 1938!
Výstavbu metra také pozdržel spor o samotnou podobu podzemní dráhy v Praze. Odborníci se nedokázali shodnout, zda postavit metro či jen podpovrchovou tramvaj, která by sice povrchové dopravě neulevila tolik, ale zato by byla její výstavby mnohem rychlejší a levnější. Po dlouhých debatách byla schválena koncepce podpovrchové tramvaje, a když byla stavba v lednu 1966 slavnostně zahájena, počítalo se pro provoz v podzemí s klasickými dvouvozovými tramvajovými soupravami. Během stavby se však československá vláda nakonec přiklonila k původnímu řešení, které navíc podpořili i z Moskvy vyslaní experti, kteří také prosadili, že v Praze budou jezdit výlučně vozy sovětské výroby. Stanice Hlavní nádraží však již byla v té době dokončena, proto nemá ostrovní nástupiště jako drtivá většina zbývajících stanic sítě pražského metra.
Samotná stavba byla hotová do konce roku 1973, několik měsíců však ještě zabraly menší technické a stavební úpravy a také nezbytný výcvik strojvůdců. Datum slavnostního zahájení provozu pro veřejnost nicméně nezáleželo jen na dokončení všech nezbytností praktického rázu, ale bylo zvoleno s ohledem na politické ovzduší doby: 9. května se v té době v Československu slavil konec druhé světové války.
Za dobu svého provozu se pražské metro v mnohém změnilo – řada stanic byla po roce 1989 přejmenována, původní třívozové soupravy byly prodlouženy na pětivozové, strojvedoucí se dnes obejdou bez pomocníků a z kolejí už zmizel nejstarší typ vozidel, který kdysi provoz metra zahajoval. Avšak své hlavní poslání ulehčit povrchové dopravě plní metro beze změny dodnes.