13. únor-25. únor "Vítězný únor"

„Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“ S tímto sdělením vystoupil před shromážděný dav tehdy ještě předseda vlády Klement Gottwald 25. února 1948. Nadšený potlesk davu pak přivítal nástup období, které dnes označujeme názvem komunistická diktatura.

Komunisté se na převzetí moci připravovali už od konce války. Nejprve omezil prezident Beneš na jejich popud počet povolených politických stran, které musely být spojeny v tzv. Národní frontě. Také neustále lidem připomínali, že to byl Sovětský svaz, kdo osvobodil Československo za 2. světové války, o podílu západních spojenců nemluvili a místo toho raději připomínali podzim roku 1938, kdy Velká Británie s Francií podpořily Hitlerovy požadavky na odstoupení československého pohraničí Německu. Zároveň nenápadně nahrazovali velitele na klíčových pozicích v armádě i u policie svými lidmi. Když se proti tomu ministři z ostatních demokratických stran na schůzi vlády 13. února 1948 postavili, vycítili komunisté, že rozhodující okamžik boje o moc nadešel. Ministři tří demokratických stran (národní socialisté, lidovci a členové slovenské Demokratické strany) se 20. února rozhodli na protest proti svévolnému postupu komunistů podat demisi a doufali, že tím přimějí prezidenta Beneše k jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. 

 Sociální demokraté ani nestraničtí ministři se však k demisi nepřipojili, čímž došlo k tomu, že demisi nepodala více než polovina ministrů a vláda tak mohla formálně fungovat i nadále, přičemž se komunisté prohlásili za sílu, která drží z demokratických voleb vzešlou vládu Národní fronty pohromadě proti „rozvracečům“ z ostatních stran. Zároveň začaly s pomocí odborů, které se také už dávno nacházely pod jejich kontrolou, organizovat manifestace, které měly navenek ukázat touhu všech pracujících po zachování vlády, a hrozit generální stávkou, pokud by snad prezident Beneš demisi ministrů nepřijal. Spolehlivým dělníkům, sdruženým v polovojenských Lidových milicích, rozdali komunisté zbraně, aby tak své protivníky ještě více zastrašili.

 Prezident Beneš nakonec tlaku komunistů ustoupil a 25. února schválil návrh Klementa Gottwalda na doplnění uvolněných míst ve vládě spolehlivými soudruhy, na které se Gottwald mohl spolehnout. Tímto způsobem se komunisté bez jediného výstřelu zmocnili na dalších více než čtyřicet let vlády v Československu. Protože k převzetí moci došlo v únoru, začalo se po několika letech mezi lidmi v narážce na staré pořekadlo „Únor bílý, pole sílí“ říkat „Únor rudý – národ chudý“.