6. července 1915 – „Prvé vypovědění války Rakousku“
„Idea česká a idea rakouská jsou dva světy. My můžeme jíti jen podle ideje své –vždy, i za těchto smutných, ale velikých dob... Mezi českou ideou a Rakouskem…není smír možný... Doufejme, že tato veliká světová válka také povede náš národ k svobodě a že…dožijeme se české samostatnosti.“
Na rok 1915 se s velkým předstihem připravovaly v Čechách a zejména v Praze velkolepé oslavy u příležitosti 500. výročí upálení Mistra Jana Husa. Leč válka, která dle německých vojenských prognostiků měla do Vánoc skončit slavným a velkolepým vítězstvím, zuřila již skoro rok a jakékoli aktivity podobné Husovým oslavám byly tehdy zakázány. Povoleno bylo pouze odhalení velkého Šalounova pomníku, jež dodnes fascinuje zástupy turistů na Staroměstském náměstí. Zdálo by se tedy, že půltisícileté výročí smrti jednoho z největších Čechů neklidná a nestabilní doba odsune do pozadí a příležitost zůstane nevyužita. Osud tomu však chtěl, že ti, kteří represemi symbolicky uhasili chystané louče na velkolepé pražské Husovy slavnosti, nedokázali již uhasit jiskru, která vzplála v dalekém Švýcarsku. A oheň, který z této jiskry vzešel za tři a půl roku sežehl základy všeho, co se s úzkostlivým strachem snažily ochránit - habsburský trůn i s jeho mnohonárodnostní říší.
Ve dnech 4. a 6. července totiž postupně v Curychu a Ženevě hovořil u příležitosti Husovy smrti k shromážděným příslušníkům krajanských kolonií i přátelům českého národa poslanec-emigrant Tomáš Garrigue Masaryk. Hlavním řečníkem oslav byl francouzský historik Ernst Denis, ale právě oba Masarykovy proslovy vzbudily největší rozruch. Všimli si jich nejen ve všech spojeneckých zemích, ale také ve vlastním Rakousku. A právě vídeňské noviny Neue Freie Presse s pobouřením označily Masarykův projev tak, jak je uvedeno v nadpisu textu, tj. „za prvé vypovězení války Rakousku.“
Masaryk byl v exilu již sice několik měsíců, ale finanční i organizační těžkosti mu prozatím znemožňovali rázně vystoupit. Husův den byla příležitost, kterou hodlal využít. Zprávy o vzpourách a dezercích v českých plucích, politické perzekuce v Čechách a neúspěchy monarchie na bojištích, to vše jej utvrzovalo v přesvědčení, že je nutné adekvátně reagovat a říci Rakousku jasné Ne! Ať už 4. července v Curychu na oslavě krajanského spolku „Svatopluk Čech“, nebo v Ženevě, v tzv. Reformačním sále o dva dny později. Vzpomínka na osobu Mistra Jana Husa a zvážení jeho životního kréda o pravdě, jež se má hájit až do smrti, vedla pětašedesátiletého exulanta Masaryka, bývalého vídeňského poslance a pražského univerzitního profesora, aby sám za svoji osobu neohroženě vyhlásil nesmiřitelný boj mocné, velké a staletími upevněné monarchii.
„… podle slov Palackého, že jsme byli před Rakouskem a budeme i po něm a bude-li třeba - a bude třeba – bez něho. Vzpomínáme-li dnes mužů jako Hus, Žižka, Chelčický, Komenský, musíme si uvědomit, že jako oni bojovali a pracovali pro svobodu českého národa, tak jest i naší povinností pro svobodu svého národa podniknouti vše, co je v naší moci.“
Vojtěch Kessler