29. října 1946 – „Poslední transport“ – Vysídlení osob německé národnosti z Československa

„Těšíme se na loučení s drahými ‚pinslíky‘. Řezat se bude, aby ty vámi vymyšlený a zatracený župy, pro něž by vás zde roztrhali, byly vyřízeny někde u Berlína…nashledanou v ČSR…bez žup!“ (ze zprávy anonymního člena domácího odboje do Londýna prezidenta Benešovi)

Téma německé menšiny v budoucím poválečném Československu se stávalo pro Londýnský exil na čele s prezidentem Benešem postupně prioritou. V původních prezidentových plánech figurovaly představy o jakési formě německé samosprávy, ovšem jak se válka protahovala a jak byla odkrývána nacistická zvěrstva, musely být tyto úvahy radikálně korigovány. Ať už z důvodu striktního odporu domácího odboje, kvůli krokům jiných exilových vlád (zejména polské), nebo kvůli neúspěšným jednáním s představiteli česko-německého exilu. Velmoci postupně souhlasily s vysídlením – nejen z Československa, ale i z dalších zemí - za vágní podmínky, že bude prováděno humánním způsobem. V době končící války a těsně po ní byl takový krok považován za legální a preventivní řešení otázky menšiny, která mohla být i nadále zdrojem napětí v mezinárodních vztazích.

Bezprostředně po skončení válečného běsnění začal na mnoha místech republiky probíhat proces, který byl později označen jako „divoký odsun“. Se zhroucením nacistického panství se probouzela nahromaděná nenávist a mnozí Čechoslováci „brali spravedlnost do svých rukou“. Z právního hlediska šlo o jednání trestuhodné, leč dobově podmíněné a možná i morálně omluvitelné. Dokonce s nekontrolovatelných probuzením instinktů msty počítali i nejvyšší státní exiloví představitelé: „Bude to revoluce proti německému utlačiteli, za niž nemůže býti nikdo činěn zodpovědným.“ Statisticky podchytit tuto první vlnu „odsunu“ lez jen velmi obtížně. Už proto, jak komplikované je stanovení přesného počtu Němců, kteří na konci války pobývali z nejrůznějších důvodů na československém území. Končila nejdrastičtější a největší válka v dějinách a to samo o sobě přinášelo problém deseti i statisíců migrantů. Dne 15. června byla čs. armáda vládním usnesením pověřena prováděním opatření k zajištění nacistických zločinců a k odsunu německého obyvatelstva.

Divoký odsun, díky němuž republiko opustilo zhruba 750 000 Němců, postupně přecházel v organizovaný. Konec této fáze měl být ukončen v listopadu roku 1946. Organizované odsuny již probíhaly na pozadí rozhodnutí z přelomu července a srpna roku 1945 učiněného na konferenci v Postupimi. Ovšem ani „organizovaný“ odsun neprobíhal bez excesů a nelidskostí. Nebylo např. zcela výjimečné, že některé z transportů opakovaně překročily hranice okupačních sektorů, byly vykázány zpět, křížem krážem jezdily po českých zemích, byly různě evidovány a jejich osazenstvo, pokud strastiplnou pouť přežilo, bylo pak na několik měsíců ponecháno v některém z internačních táborů. Těch bylo na čs. území celkem 1215, vedle toho existovalo 846 pracovních táborů a 215 speciálních vězeňských táborů. Počet obětí těchto zařízení se odhaduje až na 40 000, přičemž celkový počet mrtvých v důsledku odsunu je pak mnohem vyšší, dnes však již těžko dohledatelný.

Odsun byl drastickým završením tisíciletého soužití dvou etnik na území Čech. Není samozřejmě uchopitelný bez předcházejících válečných událostí a ten, kdo by se ho pokoušel hodnotit a odsuzovat jako jev sám o sobě, by se dopouštěl hrubého zkreslení. Přesto jeho průběh a následky zanesly stopy pochybností i mezi válečné vítěze. Princip kolektivní viny byl proto odmítnut v Chartě lidských práv OSN v prosinci roku 1948. Zákaz nucených migrací jako politického nástroje nebo trestu (do té doby hojně užívaného) pak vydala OSN až roku 1962.

Vojtěch Kessler