2.3. 1978 – Vladimír Remek letí jako první Čechoslovák do vesmíru

Prim v pomyslných závodech o dobývání vesmíru držel bezpochyby Sovětský svaz – první funkční umělá družice Země, první živý tvor ve vesmíru i první kosmonaut byli sovětského původu. Spojené státy si mohly posílit sebevědomí teprve koncem šedesátých let, kdy se jim podařilo vyslat první posádku na Měsíc. Jako řada jiných, na první pohled nevinných a apolitických, oblastí lidské aktivity se i výzkum vesmíru stal účinným nástrojem propagandy a některé lety do vesmíru plnily vedle vědeckých i čistě politické cíle – například výcvik Valentiny Těreškovové byl urychlen, aby se Sověti mohli pochlubit také první ženou v vesmíru, ovšem z vědeckého hlediska byl její let naprostým fiaskem.

Až do poloviny sedmdesátých let se v podstatě jednalo o soupeření sice v globálním měřítku, nicméně přesto s pouhými dvěma účastníky. To se změnilo v roce 1976, kdy Sovětský svaz nabídl státům východního bloku aktivní účast na vesmírném programu. Do první mezinárodní výcvikové skupiny byli zařazeni kandidáti z Československa, Polska a Východního Německa. Všichni museli projít náročnými fyzickými i psychickými testy, absolvovat nesčetné hodiny instruktážních kurzů a také se blíže seznámit se svými sovětskými kolegy, se kterými měli let do vesmíru vykonat (veliteli všech smíšených posádek měli být samozřejmě Rusové). Pro vládnoucí režim bylo také důležité, aby budoucí kosmonaut byl politicky spolehlivou osobou. Náročným výběrem prošli dva českoslovenští kandidáti – vojenští piloti Vladimír Remek a Oldřich Pelčák. Ti pak spolu strávili mnoho měsíců v oné zvláštní kombinaci přátelství a rivality, neboť oba dobře věděli, že letět může jen jeden z nich. Tím šťastnějším se nakonec ukázal být Remek. Snad svou roli sehrál i fakt, že jako syn slovenského otce (mimochodem v té době velitele československého vojenského letectva) a české matky do slova a do písmene splňoval význam slova „Čechoslovák“.

2. března 1978 nastoupil Remek po boku svého velitele Alexeje Alexandroviče Gubareva ve známém středisku Bajkonur na palubu lodi Sojuz 28. Nejednalo se však o pouhý propagandistický let, i když se podobné názory čas od času objevují. Remek strávil ve vesmíru celý týden na palubě orbitální stanice Saljut 6 a společně se třemi sovětskými kolegy plnil různé vědecké úkoly. Našel si ale čas i na krátký rozhovor s československými novináři, kteří jeho misi sledovali přímo z řídícího střediska. Na Zemi se úspěšně vrátil po 190 hodinách a 17 minutách pobytu mimo rodnou planetu. Do vesmíru se sice už nepodíval, létání a kosmonautice však zůstal nadále věrný – mj. působil jako ředitel Vojenského muzea letectví a kosmonautiky.

Ještě téhož roku jej následovali i jeho polský a východoněmecký kolega, v následujících letech pak sovětským prostřednictvím svého kosmonauta získaly také další státy východního bloku, dokonce i Mongolsko. Pomyslnou bronzovou medaili za třetí místo ve vesmíru však Československu už nikdo sebrat nemohl.

Zejména pro mladou generaci se Vladimír Remek stal idolem, jeho popularita byla srovnatelná s oblibou hvězd sportu a populární hudby. Příslušníci starší generace, denně konfrontovaní s propastným rozdílem mezi vyspělou kosmonautickou technikou a nedostatkem běžného spotřebního zboží na pultech obchodů, toto nadšení sdíleli o poznání méně a šeptandou se rychle šířila ironická říkanka „Není maso, nejsou auta, jen když máme kosmonauta!“ Zkrátka dokonce i ve vesmíru platí, že není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem...

Martin Liška