16. září 1817 – „Nález“ Rukopisu královédvorského

Obrozenci se ovšem nevzdávali a byli přesvědčeni, že tato díla existovala, jen se je zatím nepodařilo znovu nalézt. Proto vzdělance velmi potěšila zpráva, že v polovině září roku 1817 Václav Hanka objevil na faře ve Dvoře Králové nad Labem útržek rukopisu ze 13. století, obsahující text několika do té doby zcela neznámých staročeských básní.

Nejednalo se o první nález tohoto typu, již o rok dříve objevil Hankův blízký přítel Josef Linda v písemnostech svých domácích rukopis, pro který se ujalo označení Píseň Vyšehradská. Známější je však jeden nález pozdější, který kdosi anonymně zaslal nově založenému Muzeu království českého v roce 1818. Tento rukopis, posléze nazvaný Rukopis zelenohorský, měl dokonce obsahovat zlomky textů z 9. a 10. století. Později se lidem z okruhu přátel Hanky a Lindy podařilo učinit ještě několik pozoruhodných nálezů. Na tom konec konců není nic zas až tak divného, protože kdo jiný by měl takovéto objevy učinit než muzejní archivář?

Nálezy rukopisů byly vřele uvítány nejen v českém prostředí, ale i mezi vzdělanci dalších slovanských národů. Václav Hanka získal řadu ocenění mj. od císařů Ferdinanda V. i Františka Josefa I., dvou ruských carů a dalších členů ruské vládnoucí dynastie. Řada univerzit mu udělila čestný titul a mnohé akademie věd jej jmenovaly svým členem.

Přes všechno nadšení z takto unikátních nálezů se záhy po jednotlivých objevech ozvaly kritické hlasy zpochybňující pravost rukopisů. Jako jeden z prvních své pohyby vyjádřil Josef Dobrovský, ovšem o pravosti Rukopisu královédvorského byl přesvědčen i on.

Znovu se debata rozhořela v 80. letech 19. století, kdy se do sporu o rukopisy na straně odpůrců pravosti zapojil i pozdější prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jazykovědné a stylistické rozbory naznačovaly, že odpůrci mohou mít pravdu – v textech se například objevovala slova a tvary, které nebyly známy z žádné jiné dochované literární památky. Chemické rozbory tehdy naopak daly za pravdu zastáncům pravosti. Pokročilejší technika konce 60. let 20. století však dospěla k odlišným výsledkům: zatímco pergamen se zdál být skutečně původní, písmena pochází z výrazně mladší doby. Většina badatelů se dnes přiklání k názoru, že se v případě obou slavných rukopisů jedná o podvrhy, byť i dnes bychom našli přesvědčené zastánce jejich pravosti.

Odpověď na otázku ohledně pravosti obou rukopisů je jistě důležitá, musíme se však smířit s tím, že stoprocentní jistotu nejspíše nikdy mít nebudeme. Ať už je však odpověď jakákoliv, jednu zásluhu rukopisům upřít nelze – třebaže existenci vyspělého česky psaného básnictví v raném středověku neprokázaly, staly se inspirací mnoha umělcům, jejichž tvorba patří k našemu národnímu kulturnímu dědictví. Opera Libuše od Bedřicha Smetany, výzdoba části interiérů Národního divadla a mnoho dalších děl čerpalo právě z textů obsažených v rukopisech.

Martin Liška