12.2. 1784 – Spojení čtyř pražských měst

Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany totiž nebyly vždy jen názvy jednotlivých částí Prahy, které díky středoškolským diktátům na velká písmena důvěrně znají i lidé, kteří Prahu nikdy nenavštívili. Jednalo se o skutečně samostatná města, z nichž každé mělo svého purkmistra, své konšely (dnešní terminologií bychom řekli starostu a zastupitelstvo), svou radnici a v neposlední řadě svůj znak. Přestože se pro ně často z praktických důvodů užívalo souhrnného označení Praha, střežila si tato čtyři města žárlivě své výsady a svá práva; jisté rozdíly mezi nimi bychom také našli v národnostním složení i sociálním rozvrstvení, v určitých obdobích také v složení náboženském.

Je pravda, že k pokusu spojit v jeden celek alespoň ta města, která se nacházela na stejném břehu Vltavy, čas od času došlo, zkusil to i Karel IV., ale většina těchto případů měla jen jepičí život. Výjimku představuje případ ze sklonku vlády jagellonské dynastie, kdy šlechtic Jan Pašek z Vratu roku 1518 sjednotil Staré a Nové Město a chopil se úřadu purkmistra. Za Jagellonců mu to ještě prošlo, ale když na osiřelý český trůn nastoupil Ferdinand Habsburský, byl Pašek své funkce zbaven a král Ferdinand do budoucna jakékoli další úvahy o spojení pražských měst pod trestem smrti zakázal. Tím byl daný stav zakonzervován na dalších více než dvě stě let.

Teprve Josef II., který se roku 1765 stal po boku své matky Marie Terezie spoluvládcem habsburské monarchie, začal uvažovat, jak by bylo možné zefektivnit zkostnatělou a rozbujelou státní správu v celé habsburské monarchii. Podnikl řadu inspekčních cest a pří jedné z nich navštívil na podzim 1771 také Prahu. Byl notně překvapen, když na vlastní oči viděl, jakých rozměrů dosahují kompetenční spory nejen mezi jednotlivými městy, ale i mezi jednotlivými úřady. I někteří úředníci si kladli otázku, proč Praha potřebuje čtyři městské rady, když hlavnímu městu monarchie Vídni s trojnásobným počtem obyvatel stačila městská rada jedna.

Ovšem dokud měla v mocnářství poslední slovo Marie Terezie, musel se Josef smířit s tím, že řada jeho opatření zůstane jen ve fázi návrhů. Teprve poté, co se koncem roku 1780 sám stal vladařem, mohl začít své reformy a představy uvádět v život. Zhruba o dva roky později se dostala na řadu i otázka čtyř pražských měst. Jako obvykle Josef II. prosadil svou, ačkoliv řada úředníků ve snaze udržet si své místo přicházela s argumenty, proč jeden magistrát pro celou Prahu stačit nebude. Řešily se i otázky praktičtějšího rázu, například které budovy si sjednocený magistrát ponechá a které bude možno odprodat či kolik si bude smět ponechat kočárů. Dvorský dekret přikazující sjednocení čtyř pražských měst byl tedy nakonec vydán až 12. února 1784, tedy po přibližně rok a půl trvající přípravě. Třebaže dekret pamatoval téměř na všechno, kupodivu se nějak pozapomnělo vyřešit otázku, jak by měl vypadat znak nově vzniklého města. Protože však za sídlo magistrátu byla vybrána budova staroměstské radnice, usnesla se nová městská rada na používání původního znaku Starého Města.

Josef II. ani Pražané však rozhodně sjednocení čtyř pražských měst nevnímali jako začátek rozrůstání Prahy do podoby, v jaké ji známe dnes. Pátou pražskou čtvrtí se stal do té doby samostatný Josefov teprve roku 1850 a výrazněji se Praha začala rozrůstat až na přelomu 19. a 20. století. Přesto je však nepopiratelné, že sjednocení Prahy bylo významným krokem, který upevnil její postavení jako politického, kulturního, hospodářského i společenského centra české části rakouské monarchie.

Martin Liška