Hledání České měny

Při vzniku scénáře k inscenaci Česká měna jsme se zabývali problémem, jak významné osobnosti zobrazené na současných českých bankovkách představit, respektive jakou zaujmout pozici na významové škále mezi jednoznačnou glorifikací a pro dnešní dobu příznačnou a obligátní ironizací či parodií. Jako základní matrici jsme zvolili formu scénické symfonické básně, tedy formální partitury pracující s fragmenty citací, dokumentárních textů a řadou aluzí, abychom tak ohraničili jistý magický topos historického, politického, kulturního a duchovního odkazu těchto osobností. V další fázi jsme se pokusili nahlédnout životní osudy jednotlivých osobností jakýmsi „pohledem odjinud“, novou optikou, která se vyhýbá všeobecně známým poučkám, zobecnělým klišé či prvoplánově interpretovaným intimním „pikanteriím“. Zaměřili jsme se na subtilní atmosféru autentických promluv, za nimiž cítíme osobnost konkrétního člověka, který velmi palčivě vnímá atmosféru své doby, její problémy a kontroverze, ale také vlastní omyly, chyby, selhání, vlastní determinace, jejichž plné pochopení je impulzem k transformaci a novému poznání. Nestavíme tyto osobnosti na nedotknutelný kamenný piedestal. Stejně tak není naším úmyslem je zesměšnit, ačkoli humoru, jemné ironii a nadsázce se nevyhýbáme, věříme totiž, že i oni sami smysl pro humor měli a uměli jej projevit tváří v tvář paradoxům, které je obklopovaly. V inscenaci jsou jednotlivé osobnosti často představovány v situacích, které kontrastují s našimi často vágními a bezmyšlenkovitě tradovanými představami. „Otce vlasti“ Karla IV. zastihujeme na počátku jeho státnické kariéry, když se po letech strávených ve Francii navrací do nehostinné české země, jejíž jazyk zapomněl, jak posléze píše ve svém životopise. „Také dělám chyby,“ dodává českým národem naivně zbožštělý „tatíček“ Tomáš Garrigue Masaryk ke svému kontroverznímu působení v kauze Rukopisy. Nespoutaná Božena Němcová boří dobová klišé o ženách, noří se do řeky a plave proti proudu nemajíc strachu, zatímco slavná operní diva Ema Destinnová loví úhoře holýma rukama. Komenský s Masarykem u dohořívajícího táboráku hovoří o utopiích, noční nespavosti a nechuti učit. Lyrické, často až „čechovovské“ scénické plochy se střídají se situacemi sitcomu, v němž je krom situačního humoru přítomna řada historických odkazů a aluzí. Svatá Anežka koná zázraky a přináší světlo božího odpuštění do vášnivých vlasteneckých rozepří, které František Palacký komentuje slovy: „Já vím, jsem autorita, ale oblíbený nejsem.“ Jen Přemysl I. Otakar mlčí s očima upřenýma do hlubin dávnověku…