Kalendárium Kalendárium
21. listopadu 1344 – položení základního kamene katedrály sv. Víta
![[[více]](/res/images/more.png){kind=small}
15. listopadu 1939 – pohřeb Jana Opletala
21. října 1125 – úmrtí kronikáře Kosmy
Rekonstruovat životopisy raně středověkých duchovních je velmi obtížnou disciplínou. Prameny většinou mlčí, a mnohé hypotézy nelze ověřit. Podobně je tomu v případě nejstaršího kronikáře z českých zemí. Můžeme se jen dohadovat, kdy se narodil. Většinou se uvádí polovina jedenáctého století. O jeho dětství a mládí můžeme jen spekulovat. Jeho stopu zachycujeme až v době, kdy mu bylo okolo třiceti let.
13. říjen 1781 – toleranční patent Josefa II.
V dnešní silně ateistické české společnosti jen málokoho zajímá, jakého a zda vůbec nějakého vyznání je jeho soused, kolega v práci nebo ošetřující lékař. V životě našich předků však náboženství a víra v Boha hrály důležitou roli a pravidelná účast na bohoslužbách byla nejen povinností, ale také důležitou společenskou událostí. Kdo do kostela nechodil, byl automaticky v očích svých sousedů podezřelý.
5. října 1842 – První várka plzeňského ležáku
2. října 1373 - inkorporace Braniborska mezi země Koruny české
„Proto pan císař shromáždil vojsko a vtrhl s nesmírně silnou mocí do braniborské země. A když dobyl některé hrady a města a onen markrabí viděl, že se zklamal v naději, již skládal v pomoc krále uherského, vzdal se braniborské země do rukou pana císaře a jeho synů a na věčné časy se zřekl všeho práva, jež by mohlo v budoucnosti patřit jemu nebo jeho potomkům nebo jeho synovcům, vévodům bavorským.“
26. září 1212 – Zlatá bula sicilská
16. září 1817 – „Nález“ Rukopisu královédvorského
Myšlenkové hnutí, pro které dnes užíváme výrazu české národní obrození, se od svého počátku potýkalo s řadou problémů. Jedním z nich byl nedostatek česky psaných středověkých literárních památek. Argumenty obrozenců o Češích jako národu kulturně postavenému Němcům na stejnou úroveň tak měly závažnou trhlinu.
29. srpna 1526 - Bitva u Moháče
„Často odchod jednotlivcův i pád vládnoucího rodu nezanechá ani stopy ve vývoji národa a státu. Jindy smrt jediného muže, třeba neměl sám významu, uvolní celou lavinu těžkých následků, osudových změn. Stává se to tehdy, když obecné věci dozrály ve svém vývoji a čekají už jen na sebemenší vnější příležitost, aby se dostaly do dějinného chodu.“
