13. února 1992 – oficiální připojení Československa k internetu
Dnes už si jen málokdo dokáže představit svět bez internetu. Komunikace s přáteli, vyhledání spojení k tetě do zapadlé vísky v Podkrkonoší, placení účtů a mnoho dalších činností dnes vykonáváme na internetu a jen málokdo si vzpomene, že tomu není z hlediska lidského života tak dávno, kdy člověku musel stačit telefon doma v obýváku, tištěný jízdní řád (kdo v něm ještě dnes dokáže najít spojení s více než jedním přestupem...?) a kvůli zaplacení nájmu člověk musel vystát na bance či na poště frontu se složenkou v ruce.
Byť je na objektivní hodnocení v měřítkách historické vědy ještě příliš brzy, již nyní je každému jasné, že internet změnil život drtivé většiny lidí naprosto revolučním způsobem.
Příchod internetu na české území přitom začal poměrně nenápadně – v podstatě se spíše než o oficiální projekt jednalo o iniciativu několika pracovníků ČVUT, majících dobré vztahy s pracovištěm v rakouském Linci. První nesmělé a neurčité pokusy o připojení Československa k internetu lze vysledovat již několik měsíců po listopadovém převratu, teprve na podzim 1991 však tyto plány dostaly konkrétnější obrysy a v určitém ohledu už lze hovořit o pravidelném, byť stále ještě zkušebním provozu (někdy je proto za datum připojení tehdejší ČSFR k internetu považován právě podzim 1991). Teprve po několikaměsíčním testování si vědci mohli být jistí, že kabelové spojení mezi Prahou a Lincem zvládne pravidelný provoz tehdy špičkovou rychlostí 19,2 kb/s. Na otázku, k čemu přesně bude takové spojení vlastně dobré, by asi tehdy dokázal odpovědět jen málokdo z pracovníků zapojených do projektu.
Onoho 13. února 1992 se v budově ČVUT v pražských Dejvicích shromáždilo několik desítek vědeckých pracovníků nejen z ČVUT a několik novinářů z technických rubrik (pozoruhodné je, že nikdo z účastníků se nezmiňuje o přítomnosti některého z tehdejších vrcholných politiků). Bezpochyby s respektem a možná i trochu s obavami hleděli na několikatunové monstrum, které zabíralo větší část místnosti a které za několik okamžiků mělo umožnit spojení s řadou univerzit a dalších vědeckých pracovišť v Evropě i jinde ve světě (jiným než vědeckým institucím se internet otevřel až o několik let později).
Brzy po zahájení tohoto sice pravidelného, ovšem stále do značné míry pokusného provozu získalo Československo ve světě internetu i svou suverenitu, vyjádřenou doménou “.cs“. Ta přežila i vlastní Československo a zrušena byla až v roce 1995, kdy už ovšem dávno byly v provozu domény “.cz“ a “.sk“.
Je jasné, že pro vyjádření vlastní státnosti existují důležitější prostředky než vlastní internetová doména. Je rovněž jasné, že bouřlivý rozvoj internetu a s ním souvisejících technologií principy, na kterých je státnost a suverenita tradičně postavena, do značné míry zpochybňuje, ne-li přímo nabourává. Přesto však prezentace státu ve virtuálním prostoru hraje důležitou roli, zejména pro mladou generaci, pro kterou se internet stal nejen samozřejmým, ale často i prvním zdrojem.
Martin Liška